Myslím, že to zavinila prezentace mojí oblíbené teorie při podvečerním přátelském popovídání. Seděli jsme na louce kempu, který nebyl nikdy dokončen v křesílcích. Kolem stály stany a také škodovky z padesátých a šedesátých let. Běžný podvečer poblíž Kaplice, jaký zde bylo lze vidět již po páté. Běželo povídání o koních, těch chlupatých a čtyřnohých, a na jednu Čouďovu repliku o jízdě na koni jsem reagoval asi takhle: „To máš jako řídit plasťáka, šlápneš na plyn a palubní počítač svolá svou kamarilu lambda sond, otáčkových a podtlakových čidel a ostatních habší a vydá rozhodnutí, o kolik má interface tím pomyslným plynem hejbnout. Skoro nikdy nesplní Tvé požadavky. O přeplnění už hovořit nejde.No a mezi Tvou rukou a nohami koně je koňský, stejně svéhlavý a nevypočitatelný, mozek.!“

Asi takhle jsem reagoval a netušil, že to slyšej.
Slyšeli! Jsou VŠUDE!

Ale začalo to už v pátek odpoledne, já vyjel plasťákem z Prahy, dorazil v cca 17,00 na Ranch a pokusil se dodělat výfuk. Nakonec „to konečně drželo“ a v půl sedmé jsem udělal pápá a odjel na jihozápad severozápadní drahou.
Před sebou zhruba 280 km. Krajina se ukládala ke spánku, Slunce bylo už tak nízko nad obzorem, že mne ve Ždírci donutilo zastavit u pankejtu. Nevím kolik centimetrů (viz dále), ale vzhledem k tomu, že jsem neviděl ani ten, lze se jen dohadovat. No jelo se dál. Obloha potemněla.
Tmu prořezávaly chvílemi potkávačky, chvílemi dálkovky a dvakrát třicetpět watů do ní dlabalo sympaticky průjezdný tunel. Jednou se z toho tunelu vynořilo červené světélko, které neudrželo rovnováhu a bimbalo se po čtvrtkruhové dráze. Postava, která lampou mávala byla sličná policistka s doprovodem. Šarm Úderníka i můj okouzlili dvojici tak, že jsem dostal jen „tytyty“ za chybějící zelenou kartu. Sem myslel, že je tam nafurt
Telefonát od pořadatele mne zastihl ještě před tím. „Bojuji, ale moc jsem toho nenaspal, tak se uvidí,“ hlásím na „dispečink“ s předsevzetím, že dojedu. Za hodinu jsem si to přestal myslet. Už půl hodiny bojovaly mé stěračíčky s přivaly vody, volant a já s bočním větrem bouřky a oči s protisvětly rozmazanými vodou. Horor! Každý protijedoucí kamion mne zahalil do vodní clony a současně mne hodil blíže krajnici. Vzdoroval jsem asi půl hodiny a pak zaparkoval cca 35 km před cílem v jakémsi penzionu.
Ráno před osmou zazněl můj klakson vstříc cca dvanácti statečným, kteří dorazili. Vlastně jednomu statečnému. Jánu Kordiakovi z Modry u Pezinku. Po 14 hodinách útrap s počasím i technikou dorazil prý okolo půl jedné. Defekt, kolaps světel, stěračů a možná to není všechno. Dorazil! Jsem měkkoň . Ale dorazil jsem, spočítal kamarády, slupnul výborného a cenově přijatelného buřta (byla to papriková klobása, ale u mne to je vše „buřt“) a vypil jedno dobré, ale zbytečně drahé kafe. Pak už jen start za úkoly a krásami.
Ranní příjezd k cíli byl pod chmurným dojmem naprosto černého obzoru, ke kterému směřovala moje haubna. Start však už ozařovalo sluníčko z polojasného nebe.
Každý začínal jinde. Myslím závod. Já u Bobi-Ho na dvoře. První disciplína mne naladila do optimistické nálady. Nafouknout 2 atm do pneu 16“ bez měřáku se mi podařilo velice dobře. I výsledek další soutěže ve vrhání pidimálních bodu šipkami byl velmi slibný. Pak přišla jízda zručnosti a absence navigátora na palubě se projevila. Neměl mi kdo hlídat kola a s 55 trestnými body jsem se z duchu propadl někam hódně dozadu. No, nejeli jsme sem zvítězit, že?
Testy na dalších stanovištích už tento trend udržely. V Rožmberku jsem přišel o řidičský průkaz a o něco později jsem na dalším stanovišti jen taktak obhájil svou svéprávnost. Šlo o test do autoškoly a pak o IQ test. Naštěstí šlo jen o soutěž. Ale 50% v AŠ a jedna chyba v IQ mi sebevědomí nepřidaly.
O to více jsem byl hrd na mé odpovědi, které se vyplňovaly u každé kontroly zvlášť a souvisely s tamními specifiky, jako jméno kostela, změny panství, či rozsah zbytků ze 14., století apod.
Někdy mne povzbudily informace z průběhu, které jsem občas zachytil.
Krásný byl úkol: „Určete nadmořskou výšku této obce.“ Otočím se od dopitého Birelu, ještě se k němu vrátím, a příslušnými dioptriemi vyztužený ostrozrak vidí za silnicí tabuli a na ní v zeleném pruhu čtu 650 m n.m. Mapu mi stíní dvojice z Felicie, za kterou jsem přijel. „Copak tam asi tak dlouho hledají? To bude nějakej chyták,“ a jdu se tam podívat. Nic nového 650 a basta. Pak to vylezlo ven. „Je to asi 650,“ hlásí kolegiálně a prozrazují, že to spočítali z vrstevnicové mapy.
Zpět k Birelu, ne dopít ho, to jsem zvládnul, dle „obsluhy“, někde v lepším středu závodního pole za 17 sec. Ostatně v lepším středu jsem nakonec i skončil (12.) A perlička?
O dost poslední. Vlastně o hódně moc poslední se umístil Ital, který si svého Birela vychutnával 5 minut. Slovy „pět minut“. Matematicky t>4,9 min. Věděl co činí, to mi došlo až teď, kdy to píšu. Jednak nemusel ještě půl hodiny brkat (říhat) jako ten dobytek a druhak si tak zajistil cenu! Filuta!
Co zbývá? Krásná krajina a hrdost nad vlastní navigací jen podle mapy na prázdném sedadle spolujezdce. Jako za mlada a né jak ti mladí, co maj přicuclou navigaci na skle a herec Liška jim povída: „Čouče, bys asi měl zahnout doleva, nebo co...si myslím.“
No a pak ještě zbývá nostalgie. Jízda kolem Vltavy, kam 25 let jezdíme a letos nám to nevyšlo. Musel jsem se občas vyfotit s památnými artefakty vodáckého průvodce a pak, ve snaze zopakovat jednu super zkratku z Krumlova do Přídolí, najít značku zákaz vjezdu a zbytečně si prodloužit výlet o deset kilometrů. Ale fakt to ještě tak v pětadevadesátým šlo!
Jo z Přídolí jsem vyjížděl s doladěným předstihem a karbecem (parkrát jsem si zalaboroval ) a do kopcovitých serpentýn jsem ujel Supře Feldě. "Asi nejsou na závodění," si povídám, ale později jsem zjistil že na mne se Spartakem (a mnou za volantem a Raťafákem na zadním platu) neměli. Raťafák z toho ale taky moc neměl. Svalil se asi tak ve druhé zatáčce a jeho kývací hlava už mi nemohla radit. Jojo, Raťafák je vélikej, kýčovitej divnoplastověchlupatej pes s kývací hlavou a blbloučkým výárazem, kterej mi kýváním „anoano“, „nene“ či „anonenneano“ radí kam jet.
A na náměstí v Kaplici už byly kolegové, prý jich nakonec bylo asi třicet pět. Pokud se nemýlím přijelo šest Spartaků (?).
Dole pod náměstím se konaly každoroční slavnosti, jež tento rok způsobily i jednu skorotragédii.
Před ní jsme ovšem zvolili hotel k pořízení oběda. Protože to mělo své nedostatky, nebudu jej jmenovat, ale Ruda, na kterého čekalo pět lidí skoro hodinu „žepůjdemespolu“, se zbaběle sebral, nikomu nic neřekl a šel s manželkou jinam. Jako jídlo nebylo špatné, ale ...no comment. Byla to naše volba.
K té tragédii. Na té pouti, dole ve městě, se prodávaly takové ty obrovské nepůhledné a létající figury. Jedna taková, tuším sloní, nebo koňova, se usadila na zadním sedadle žlutého Spartaka a pod sebou se nechala kotvit malou holčičkou. Tatínek sedl do auta, zařadil zpátečku, neb ve vnějším zpětném zrcátku nic nebylo a ve vnitřním na něj mrkal ten slon nebo kůň(?)… a promáčkl si zadní nárazník o lampu, která byla hned za ním. Za slonokoněm, ale i za Spartakem. Jednodílný nárazník dneska poškodit je už malá tragedie.
Fyzika se však pomstila. Vztlaková síla plynu ve zvířeti nakonec zvítězila a z louky se bublina vznesla a už nebyla. Asi se obávala pomsty Spartakovců za ten nárazník. Pro řidiče to však útěcha nebyla. Cítím s ním, stejně jako všichni svědci.
A pak zpět na louku a pivo a maso a klobásky a pivo a ...pivo ...pivo a mezitím kecání, vytahování, hodnocení a … Aha! Vyhlášení výsledků. Pořadí si najdete na příslušných stránkách http://kaplice.spartaky.cz . Za zmínku stojí nejstarší účastník, který v osmdesáti letech projel celý závod a v diskuzích se stále zajímal o to, jak svoji Oktávečku vylepšit.
Za druhou zmínku stojí, že zvítězila nejopilejší posádka . Musím to trochu vysvětlit. V době předávání cen nejopilejší posádka. Vlastně to musím ještě doupřesnit. V době předávání cen tam nebyli, ale později byli eskortování a bylo jim velmi důrazně sděleno, že jsou absolutními vítězi, což zřejmě nakonec i pochopili .
Ještě v noci však byli velmi čilí a jeden z nich téměř dosáhl vítězství v páce nad Janem z Modré (vím, že slovensky se to skloňuje jinak). Byla to česko-slovenská plichta. Modrá, je totiž dobrá!
K pořadatelům, kteří nakonec sklidili jen zvolna utuchající potlesk, šli ovšem všichni. Každý dostal profi fotku (A4) svého auta. Přepychová upomínka! Auta komentovat nebudu, jsou k vidění např. tady. No a to by mohl být konec.
A i když předchozí ročníky Setkání škodovek s motorem vepředu byly suprové, letos si hlavní pořadatel Bobi-H and his melody boys nastavili laťku skutečně vysoko. To by mohl být konec.
Jenomže pak jsem jel v neděli brzy ráno domů. Vše, co píšu je z mého pohledu, takže se ani neomlouvám a dopíšu „Kaplice 2010“ podle sebe.
Spal jsem ve Spartaku. Poprvé! Asi i naposledy, i když nemohu říci, že jsem se měl nějak špatně.
Plocha, kterou jsem získal vtipným rozmístěním čalounění (vlastní koncepce) skýtala v uhlopříčce přes dva metry(!). Nohy spacáku ovšem zalezly až do kufru dírou vedle rezervy. Plocha byla doplněna zadním opěradlem do oktávky, které jsem obětavě dovezl jednomu zájemci, který se bez omluvenky nedostavil. Zůstalo tam.
Ráno otevřu dveře, a „hafaf!“ oddaný pes veteránský byl zavřen v sousední oktávce a pokud se v ní spící Lenka vyrovnala s tím šokem, tak jen díky mládí
No, radši jsem po sbalení a rekonstrukci vnitřku Úderníka napnul svalstvo a odtlačil jej cca třicet metrů a probudil zvlhlý rozdělovač k životu a zmizel.
Ne tak nanoboti. Pamatujete ještě na to, že jsem je zmínil? Ten vlhký vzduch se do karbecu dral jak vzteklej, Úderník si naplnil pupík čerstvými dvaceti litry naturalu a mizel směr Budějice, Jindra Hradec, Pejhřimov, Havlbrod, Polička, Svitavy, Ranch.
No a u Pejhřimova mi do té doby vzorně reagující auto vypovědělo poslušnost. Nezastavilo se! Spokojeně předoucí motor však odmítl komunikovat se stále pružně reagujícím plynovým pedálem. Po několika pokusech plných otazníků, co se stalo, jsem zastavil.
Trojúhelník, „sakra, zase jsem si nevzal tu výstražnou vestu“, a honem se schovat za otevřenou kapotu.
Nějaký zdivočelý palubní počítač, který si chtěl podmanit Úderníka vyslal nanoboty, aby mu pomohli implantovat jím ovládaný interface mezi pedál a karburátor a vyrvat mi tak kontrolu z rukou. Tedy z nohy. Nesthli to!
Na konci závitu od karburátoru se chvěje takovejtenplíšek, co dělá doraz štelování klapky a kulatinka (položka 165-7772) se kloní dolů i s účkem ovládání klapky. Po chvíli nechápavého zírání jsem zjistil že ty mrňavý bestie mi stihly odšroubovat a zahodit matku, která uvolnila záchyt ze strany karburátoru. No tak jsem tam dal jednu z matek, kterých má každý veteranista plnou Kápézetku a za nějakou chvíli se jelo dál. Kdyby spadl takovejtenplíšek, nebo neměl matku... Ale nespadl a měl jsem. Nestihli to, ale bylo to o fous! Proto jsem těch 632 km dojel bez cizí pomoci v pohodě.

No a to je vlastně celé. Bylo to zkrátka všechno moc fajn a kdybych měl použít oblíbenou terminologii, tak to bylo velmi výživné