Vítejte naSPARTAKY.CZ, Škoda 440, 445, 450 - Spartak
_TOGGLE
_TOGGLE Hlavní nabídka


 SPARTAKY.CZ Open/close this menu




 SHÁNÍM-NABÍZÍM Open/close this menu

 STAHUJ Open/close this menu

 Sčítání Open/close this menu




_TOGGLE Uživatelé

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: Jindřich1960
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 3274

Spartakovců on-line:
Spartakovců: 0
Návštěvníků: 47
Bots: 1
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE Vyberte si jazyk

_TOGGLE Kalendář akcí
31/12/2018
Silvestr
 

_TOGGLE SpartakyWiki: Vyhledávání
 

ČlánkyReportážeExpedice Afrika 2011 › Expedice Afrika 2011 - Yaounde a okolí
Expedice Afrika 2011
Expedice Afrika 2011 - Yaounde a okolí
Napsal: misaobrik den: Pondělí Leden 02, 2012 (12:35:04)   (1372 přečtení)

 
Západ slunce v Yaounde
Západ slunce v Yaounde

Reportáž

Kdy

5.12. - 11.12.2011
KdeAfrika - Kamerun, Yaounde
Yaounde a jeho okolí je název další reportáže. V ní se jednak dozvíme, že Yaounde je krásné město, že Paris Hilton má problém a že se dá po Africe jezdit i jinak, než v Octávii a že chodit v Africe do ZOO, není doporučeno.

Pohodové kempování s evropany a zejména Australany, odolávání místním naháněčkám a pak jedna nevinná pusa k narozeninám a pak loučení. Vlastně Loučení.

Mezitím, Klaudie, mající již zjevně dost tlaku na přední nápravu, simuluje poruchu motoru, aby byl vyndán a jí se odlehčilo. Byl vyndán a hlavně se odlehčilo klukům. Zase to šlo spravit!

Rancher


Den 5.12.2011

Po noci, kdy nás naše ochranka budila samomluvou a nedlouho potom chrápáním, jsme se celkem dobře vyspali. Ráno nás budí sluníčko, ale občas zaleze pod mrak a tak se to dá. Po rychlé snídani vyrážíme na víza do Gabonu. Cestou prohlížíme Yaounde. Shodujeme se, že to je jedno z nejhezčích měst co jsme potkali. Ambasádu Gabon jak je naším zvykem postupně doptáváme a už sedíme a vyplňujeme opět formuláře. Vše jde po dlouhé době jak má. I starší paní je v pohodě a vše nám vysvětluje. Sice žabožroutsky, ale dobré.
Při pohledu na cenu za expresní vyřízení se shodujeme na tom, že ten den počkáme. Výdajů bylo dost a nám trochu prospěje údržba a odpočinek.
Vracíme zpět a děláme plán. Po obědě Ondra projíždí průvodce. Je rozhodnuto. Asi ve 4.00 vyrážíme do města. Plán je jako vždy. Navštívit poštu a poslat nějaký ten pohled, zkusit se někde připojit a poslat deník, okouknout město.
Město na nás působí opravdu dobře. Nikdo si nás nějak výrazně nevšímá. Vše relativně čisté a i centrum je takové určité. Lidí hodně, ale tak jakoby si vyhovují.
(Poznámka: Obecně tady lidé na sebe, nezlobte se, serou. Bezohlednost na silnicích. Bezohlednost při chůzi městem. My jako Evropané stejně jednou na tu svojí „slušnost“ vymřeme. Tady si na nic nehrají. Prostě uhneš nebo tě přejede. U nás se pořád zdravíme a s dovolením, a promiňte, ale nakonec stejně toho ležícího člověka překročíme. I když věříme, že tohle se zlepšuje.)
U pošty se po dlouhé době hrabeme asi v 300 kusech pohledů. To se nestalo už hodně dlouho. Ondra si to užívá a společně vybíráme. Potom posíláme a už se učíme i místní dialekt. Tak, třeba kolik to stojí, není jak jsme zvyklí „Hau mač“, ale „HoMoč“ bez legrace. Další přineseme později.
Následuje výprava do hotelu Hilton. Ondrovi to je jedno, ale napadlo by vás, jít v Praze do Hiltonu na internet, nebo prostě posedět na kolu? Ne, prostě ne. My tady ano. Zaprvé je zde nejhezčí terasa ve městě a za druhé vždy mají internet zadarmo. To první můžeme potvrdit to druhé ne. No, ale jak vcházíme tak se asi něco chystá. Vypadá to na návštěvu nějakého papaláše. Jedna věc se musí nechat. Tím, že jsme bílí, jde to vše v těchto objektech tak nějak jednodušeji. „Hlavně nechoď potom červeným koberci a mezi těma s těma šavlema. Taky sis mohl vzít aspoň čistý triko,“ jak manželka tepu Ondru.
A už míříme výtahem vzhůru. Vyhlídka opravdu parádní. Obsluha se nám trochu směje asi je jí jasno. Dáváme Kolu a Ondra nějakou Maltu Guinnes (pivní limonádu). Internet nejde a nejde, Voláme obsluhu a je jasno. Budeme psát Paris Hilton stížnost. Připojení drahé jak kráva. Tím pádem přistupujeme k plánu „B“ na připojení cestou domů. Pomalu dopíjíme a luxujeme přinesené olivy a oříšky. Platíme a zvedáme se. A hle. Obsluha už nám nese další. „A sakra!“ „Každý den od 4-6 je šťastná hodinka, ten samý nápoj zdarma.“ Ahaaaa. To si nenecháme ujít a kecáme si zpět do pohodlných sedadel. Kdybychom nemuseli už jít, tak by nám africká obsluha donesla i třetí, ale to už nám bylo blbé.
(Poznámka: takto pivo vyšlo pivo levněji než než u nás a měli točené.)
Cestou dolu trávíme ve výtahu asi čtvrt hodiny. To taky napíšeme Paris. Takové mrhání časem. Kdo jim děla algoritmy na výtahy. Míšovi z toho lítání nahoru a dolu bylo až zle. Loučíme se z Hiltonem a míříme pomalu městem zpět.
Dnes to bylo trochu na těžko. Každý máme pc a já foťák. Toho Ondrového prcka nepočítám. Cestou zpět navštěvujeme Cyber kontejner.
(Poznámka: Kontejnery jsou vůbec tady v Africe využívaná komodita pro zřízení obchůdků a někdy i bydlení. Zajímavé.)
Holky se nám snaží pomoci, ale my ne a ne se připojit. Nakonec nás jeden dovádí do profi kanceláře na připojení a tam jde vše jak má. Ondra ještě skáče na pumpu pro pivko a už sypeme data na server. Po asi 3 hodinách už jsme zmožení a ustupujeme do stanu. Ještě zítra to budeme muset dotáhnout. Cestou zpět kupujeme bagetu a ananas opravdu obřích rozměrů. Míša ho pěkně očuchal, jestli je zralý a pomačkal, jestli není shnilý.
Copak se to děje. Když přicházíme ke stanu, stojí opodál tři stany a tři motorky. Zítra budeme komunikovat je nám jasné. Máme, ale hlad a tak sežereme postupně ananas a bagetu co jsme si koupili a hurá do hajan. Zítra chceme jít do místní ZOO a do Národního Muzea.

Den 6.12.2011

Ráno nás budí křik nějaké ženy. Nevíme, jestli to je pozitivní křik, nebo negativní. Radši se spokojujeme s tím, že je vše ok.
Vstáváme celkem na nás rychle a už snídáme. Postupně se nám představují tři Belgičané. Vypadá to na fajn kluky. Jsou na cestě to samé co my a míří tam co my taky. Jeden je typ chytroušek, druhý je klasický zarostlý cestovatel jako Míša a třetí typ lázeňského šviháka. Zde zastavují pro víza a balík DHL. Už šestý!!! Je zajímavé, jak řeší víza. Mají to štěstí, že mají v každé zemi zastoupení (asi) a vždy ho navštíví a zeptají se.
(Poznámka: Už jsme začali psát pojednání o Afrika vs. České Republika.)
Je zajímavé, jak to jednotlivý cestovatelé podle země původu řeší.
(Poznámka: asi „nejchudšími“ nebo nejméně rozhazovačnými cestovateli jsou lidé z Čech. Je to zajímavé, jak my vycvičení pionýrem, skauty, dědečky a babičkami potřebujeme strašně málo a jsme přizpůsobiví. Nechci nás jako Čechy nějak vychvalovat a možná to je i na závadu, že nejsme nároční, že jsme přizpůsobiví. Všichni ostatní tady kazí ceny pro bílé. Nesmlouvají… ale sakra mohli jsme mít tady taky nějakou tu kolonii. Mimochodem víte, jakou zemi jsme tady mohli mít jako kolonii? Togo. Sice malá, ale útulná země a teď by tam kde kdo uměl česky a bylo by to fajn místo na prázdniny.)
Prostě s námi nejsou nějaké velké starosti.
Vyrážíme směr Muzeum, ale to je podle průvodce v dlouhodobé rekonstrukci a dále směr ZOO. Muzeum se nekoná. Je opravdu v rekonstrukci. Jen fotíme pár atrakcí přes plot.
ZOO. Proč jdeme v Africe do ZOO? Přijde nám to jako dobrá recese. Čeká nás safari, ale my jdeme do ZOO. Proč ne? Dorážíme k takovému oprýskanému plotu. To co byla velká bžunda, se rychle mění v mnoho pocitů, ale ani jeden pozitivní. U brány ještě řešíme, že focení je 2x dražší než vstup. Takže vstup cizinec 2000 fňufníků a focení 5000. Zkoušíme to ukecat, ale vzdávám to a dávám foťák do auta. Ondra se o to postará a zadarmo. Takže kde začít? Foto napoví. Za necelou hodinu jsme viděli devět druhů zvířat z toho devět druhů, bylo podvyživeno a v prostorách kde bychom neměli ani slepice. Druhy jako lvi, gabonská zmije (na teráriu bylo napsáno neotvírat, nebezpečné a byla tam zašupovací vitrína), želvy- nějaké, prase nějaké barevné, hyena jedna (oplocení jevilo známky značného opotřebení), antilopa trpasličí jedna, krokodýli 6, orli 3, papoušci 10, hladový opice 15. Nepočítáme mravence a ještěrky.
Lvi jako jediný největší zástupce šelem, byli v ohrádkách menších, než mají prasata u nás. Ano dělali jsme si trochu srandu, že ZOO je na vlastní nebezpečí. Kdyby se trochu naštvali a drcli do stěny, tak by se nažrali. Ano všechna zvířata a hlavně lvi byli na tom tak, aby se nemohli bránit. Po tomto zhlédnutí bídy nám nebylo moc do řeči a vtipných prvních pět minut glos bylo to tam a to vystřízlivění bylo drsné. Prostě snad radši smrt než být zvířetem v ZOO v Africe.
Jedeme zpět a čeká nás šopink a připojení a doposílání reportu v domácím cyber kanceláři. Vše klape a jsme za chvilku na místě, kde chceme fotit západ nad Yaounde. Krása. Trochu se dostání do nálady po tom ZOO.
Při dojezdu do kempu zjišťujeme, že naši stateční Belgičané se přesouvají po varování od Ambasády do domu u kempu. Prý se tady hrozně krade a bůh ví kde co. Trochu nás pobavili a zklamali zároveň. Čekali jsme družný večer a oni se schovají do domu, kde stejně straší.

Den 7.12.2011

Ráno pohodové.
Kroužek techniků: Jen nás čeká vyřešit vůle kola na exentru seřizování odklonu kola. Člověk prostě nemůže úplně všechno vědět a tak nám není jasné, jak se to zajišťuje proti otáčení. Rychlý telefon Martinovi a už se Míša válí pod autem. Vše utaženo a snad se to vyřeší. Ještě doštelováni exentrů na předních kolech kde nám blokuje při brzdění pravé kolo. Vše se zdá být tak jak má.
Následoval nákup oběda v podobě něco jako slaniny a vajíček.
(Poznámka: vše co si koupíme a vypadá třeba i že je dovezeno z Evropy chutná úplně jinak. Třeba jsme si koupili čokoládu a byl to jako největší hnus z nějaké vánoční kolekce. Určitě všichni známe takový ten ztužený tuk obarvený na hnědo. Dále třeba sýr Veselá kráva. Ten jsme si „oblíbili“. Jiný se skoro neprodává a v každé zemi má úplně jinou chuť a konzistenci. O jogurtech radši pomlčím. Je to ochucenej chrfel. A naše oblíbená kola taky podléhá regionálním rozdílnostem v chuti. Když už si koupíme máslo, tak je ble,)
Následuje koncert, kterému jenom přiblížím. Cibulka, něco jako slanina a šest vajíček. Vše pečetí čerstvá bageta. V klidu pojídáme. Jeden Belgičan jak se dozvídáme, není Belgičan, ale Jarák, který s těmi dvěma nemá nic společného. Vtipné. Je nám blízký, protože se celé dopoledne hrabe v motorce. Vtipně mu ukazujeme naše schéma zapojení elektriky v autě na půlku stránky, přičemž on kouká do obludnosti přes dvě A4. Balíme zbytek věcí a jdeme se rozloučit za dědou.
Ten nás však netěší zprávami o uzavřených hranicích DRC. A pořád nás varuje. No kroutíme hlavami a krčíme rameny. Ono to nějak dopadne. Potom co víme, jak se děda se svojí rodinou v domě na noc barikáduje. Ani nechceme vědět, co tento stařík pamatuje.
Vyrážíme trochu dřív na ambasádu Gabonu. Chtěli bychom dnes ještě dojet 300 km na jedno krásné místo u moře. Kribi. To nás trochu žene zase vpřed. Plán je parádní a snad klapne. „Sakra pořád to táhne do leva. Jak to mám udělat?“ Co je potěšující, že rány od utaženého exntru utichly. A hle auto se srovnává, ale stejně to Míšu čeká znova vše rozebrat a okouknout. Přeci jenom brzdy jsou brzdy. K ambasádě. Vše jde hladce a za chvilku máme pasy s vízy do Gabonu. Přichází rozhodnutí. Zkontrolujeme sbíhavost, jestli se nějak po tom povolení exentrů někam něco nehnulo. Vtipně kolem projíždějí i Belgičani. Naše: „To je jenom kosmetická věc.“ Budeme používat už asi pořád.
Odjíždíme ze zatím největšího překvapení na cestě a tím bylo město Yaounde.
Cestou už jsme jeli a tak to mrskáme, co Klaudie dá. Dnes musím dávat pořád nohu z plynu. Jede, jak mi říkáme „jako kule“. Těch cca 300 km prolétáváme za 4 hodiny. Ještě tankujeme a ouha. Nestartujeme. Trochu nervozity, protože Ondra neslyší a už tlačíme. Klaudie chytá a zbývá nám pár kilometrů do kempu. Vybíráme ještě peníze z bankomatu a ptáme se nějakého vojáka na cestu. Ten jak později zjišťujeme, Ondru neosahával, ale šťouchal hlavni jednoho ze svých dvou samopalů do zad a zadku. Takže vše je ok.
Podivný zvuk zepředu. Zachrastění, zadrnčení. „Ahaaa to je asi ten drát jak jsem přivázal výfuk.“ Říkám a Ondra jen přitakává. Následuje tupá rána, když brzdím. „Ach jo. Budeme muset ještě zkusit dorvat ty exentry.“ „Ahaaaa.“ Ondra na to. A to už odbočujeme a po chvilce zastavujeme u přízemní budovy a restaurace kempu. Vítá nás takový sympaťák mlčoch, ale vše za chvilku víme a sedáme na pivo.
Po pivu druhé a i jídlo si objednáváme. Jdeme si sednout ven. Výhled na moře. Sice už je tma, ale okolí v přítmí slibuje asi hezké místo. To zjistíme zítra. Večeře je vynikající. Sice musel chlapík zvednout kuchaře od zpráv, ale parádní chuťový zážitek.
„Dojeď támhle a já zatím najdu místo na stan.“ „Ok.“ A už sedám za volant a jen tak nechám běžet Klaudii z kopečka. Řadím tři a nic. Motor se nepřevalil. „Asi ten písek.“ Říká Ondra. Tím se uspokojujeme. Dotláčíme Klaudii na místo a chystáme spaní. Hemží se to tady zase kraby jak v Saint Louis. „Musíme zavírat stan, nebo ti ty potvory ušmiknou bambuli ani nemrkneš.“ Říká znalecky Ondra. Bereme kolu a rum a jdeme na pláž nabít se místní energií… a rumem. Jsme tu sami a je klid. Z klidu nás trochu dostává rybář, který přichází s něčím v ruce. Barakuda asi 130 cm. Ondra fotí. Nádhera a zítra je večeře jasná. Jdeme spát.

Den 8.12.2011

Ráno Míša nemůže dospat a Ondra hned následuje za ním. Snídaně a vymýšlení postupu kontroly co se zase děje se startérem. Během snídaně nás navštěvuje menší muž a představuje se nám jako místní šéf. Příjemný rozhovor.
Jde se na věc. Ondra bere za kliku a auto se jen tak zakymácelo. „Nejde to.“ „Co nejde?“ „Nejde otočit motorem.“ „Ty vole se musíš trochu najíst.“ A už lezu ven a chci zamachrovat. Beru za kliku. „Ty vole zvedáš celý auto.“ Následoval trochu křečovitý smích. Netočí se motor. Nehne se ani o milimetr. Něco je moc špatně. Neleníme a sedáme si v tichosti zpět do židliček. Koukáme. Nevím, kdo s tím začal, ale následoval velmi strohý rozhovor. „Dyk jsme dojeli normálně.“ „Nějaký zvuky z toho šly, ale nic hroznýho.“
Vymýšlíme bleskově plán. Voláme Martinovi. Tomu jsme museli vysvětlit, že nemůže hned říkat, že to je „v prdeli“, ale musíme společně vždy najít řešení. Zvedá to a už z jeho hlasu je patrno, že už je snad zvědavý co se nám zase stalo. „Netočí se.“ „Hm tak to je v prdeli.“ „Ne to nechci slyšet.“ Smích. Následuje rozhodnutí o postupu diagnostiky.
Kroužek techniků: První proběhne kontrola ventilů. Jestli jsou všechny, kde mají být. Potom bude následovat sundání vany a osahání spodku jestli se někde neuvolnila šála nebo něco. U toho druhého je jasno. Motor musí ven. Jsme 40 metrů od pláže. Jsme na písku porostlého travou. Nikde žádný nájezd a ty dva šrouby nad nápravou, a jestli to bude něco vážnějšího, stejně půjde motor ven.
Ventily jsou tak jak mají být. Rozhodujeme o akci. Chceme se doptat šéfa, ale ten není k nalezení.
Akce začíná. Musím nás pochválit. Vše jde jak u McLarenu. Každý ví co má dělat a za chvilku se koukáme na odstrojený motor. Vše nutné je venku a pokračujeme. Podkládáme motor a sápeme ven převodovku. Je lepší pasovat převodovku na motor než opačně. Dochází na dramatický okamžik. Ondra leze do motorového prostoru a omotáváme motor. Hup a koukáme na motor venku. Odnášíme ho do stínu. Předpokládáme delší demontáž. Při podkládání v něm něco zazvonilo. „Slyšels to?“ „Ahaaa. Co to asi bude?“ To už povolujeme šrouby vany a pomalu, abychom nepoškodili těsnění. Sundáváme vanu.
Je jasno. Vypadává na nás olejový, filcový filtr. Koukáme na zmuchlanou trubku a valíme oči. Chvilku si ho přehazujeme jak horký brambor. Skoro nemluvíme. „Ty vole! To je hustý.“ „U všech čubek.“
Obhlížíme kliku, uložení a vše co je vidět jestli jeví známky poruchy. Vše vypadá dobře. Trochu špon na dně vany a škrábanec na klice. Následuje velmi důkladný rozbor, co se stalo. Pořád se, ale nemůžeme shodnout na tom, proč nestartuje startér. Baterka podle Míší a něco vevnitř podle Ondry.
Následuje telefon Martinovi. „Tak to jsem nikdy neslyšel.“ Hm to slyšíme poměrně často.
Popis: Olejový, filcový filtr se skládá z víčka, kde je našroubovaný šroub. Na obou stranách je závit. Jedním je natočen ve víčku a na druhý se natočí a utáhne matice, která stahuje pouzdro filtru s filcovou vložkou přes takovou misku. Matice je zajištěna podložkou proti pootočení. Ta byla v pořádku na svém místě, ale ten šroub se vytočil z víčka, asi vibracemi, a spadl do prostoru klikového hřídele. Až tak to nezní neskutečně. Po kloubu na řídící tyči si myslíme, že jsme našli další lehkou konstrukční vadu.
Na chvilku si sedáme a odpočíváme. Kámen spadl a my víme, že to můžeme opět opravit. V podstatě musíme vše vrátit zpět. Po asi 15 minutách co se posilujeme kolou s rumem jdeme na to. Vše zpět. Ve správném pořadí. V podstatě nepoškodit nic při vracení všeho zpět.
Vše se děje jen s jednou změnou. Když jsme to vše hnali ven, nebyl kolem auta nikdo. Teď se situace změnila a v jednu chvíli je kolem auta asi 7 lidí. Hrůza. Korunu tomu dávají dvě naháněčky (vysvětleno později). Jedna z nich jde po Ondrovi jako slepice po flusu. Korunuje to songem z mobilu. Vždy vykřikne: „Onre, Ondre!“ A pustí I love you. I love you. I love you. Paráda. Velká paráda a já smíchy kuckám do motoru. Druhá se naštěstí drží dál. Ale neděláme si s tím hlavu a montujeme vše zpět, tak jak to šlo ven. Pěkně po pořádku a ve svižném tempu. Černoši nevycházejí z údivu. Dva běloši po lokty v autě a ještě se smějí. Občas to je náročné a musíme je normálně odstrkovat. Jsou jak malý děti. Děláme si srandu, že bychom mohli být mozkovými chirurgy nebo minimálně komiky. Ono když vám člověk čumí z dvaceti centimetrů, jak dáváte šroubek někam, kam nevidíte a ještě máte u toho 3x zalomenou ruku, když víme, že to jde jenom 2x, je to zpočátku trochu na nervy, ale postupem času si s nimi ještě u toho povídáte. Nejhorší jsou ti, kteří chtějí pomáhat. Těch naštěstí tady moc nebylo. Sečteno podtrženo se zhruba po osmi hodinách koukáme na kompletní motorový prostor. Venku už jsou jenom manta plechy a tunel nad převodovku. Chvilka váhání nad zapojením válců, ale tu máme vždy.
Následuje známé: „Můžu.“ „Kontakt.“ Klika zarachotí a nic. Podruhé, nic. Po třetí. Škyt, škyt, vrrrrrr. „Žije!!!“ Poplácání po ramenou a potvrzení, že jsme dobří. Během toho se nám do uší line potlesk na otevřené scéně.
Potom to slavnostním okamžiku máme v plánu jít konečně do moře a aspoň na chvilku si užít okamžik klidu na tomto hezkém místě. V tom všem přijíždí monstrum a z něj vystupuje pár starších lidí. Než cokoli začalo, ukazují se fotky motoru venku. Ondra domlouvá jako správný navigátor výměnu informací o cestě a jak jinak než večer na pivu. Paráda.
(Poznámka: Omylem jsme zaměnili Austria za Australia a to i v rádiu. Za to se našim novým australským kamarádům omlouváme.)
Jdeme do vln. Relax. Ten končí, když přibližuje Ondrova naháněčka. „Konec klidu.“ „U všech čubek.“ Ondra se na chvilku potápí. Mě se snaží odehnat ke své sestře na břehu. To se jí nedaří. Ondra se slušně snaží vykonverzovat, že opravdu nic nebude. Potom následuje náš krátký pohled a už se vzdalujeme pár tempy na hloubku. Tam se, jak jsme si všimli, černoši neodvažují. Tím pádem ani naháněčka. „Se asi bojí žraloků.“ „Hm nebo Barakud.“ „Ahaaaa.“
Příprava na večer. Odměňujeme se filetem z barakudy s omáčkou z krevet. Přichází Ray a už se sypou informace, přichází i Avril. Překvapivě je australská angličtina velmi příjemná. Poté si přisedá i Henry a vše krásně do sebe zapadá. Dále ještě domlouváme předání GSP souřadnic zítra.
Aimless in Africa (ztraceni v Africe), což je název australské expedice slibuje zajímavé povídání a zážitky. Zase nacházíme jinou filozofii. Oni jsou na cestě již jeden rok a plán je na dva. Mají neuvěřitelné auto, které uvidíme zítra. Zatím jsme ho obhlíželi jen zvenčí. Cestují velmi rozvážně a mají na vše hodně času. Peníze opravdu neřeší. Jsou oba velmi pohodový a sympatičtí. Povídáme až tak dlouho dokud nedochází pivo. To jak zjišťujeme, není nic unikátního. Jsme jak malí kluci.
Jdeme spát. Já úplně vycucanej. Přeci jenom 3 hodiny v plné angličtině. Vtipně si už s Ondrou v těchto situacích povídáme taky anglicky. Občas mi Ondra musí něco hodit, ale je to fajn.
My se rozhodli, že si dáme potom to, den pauzu. Ráno doděláme co se ještě dodělat má a potom půjdeme na vodopády. Je to hezká procházka po pláži cca 40 minut.

Den 9.12.2011

Tento den se nese v atmosféře Míšových narozenin. Vstáváme opět brzo a vrháme se po snídani na tu mrchu Klaudii. Dodělávají se detaily a zajišťuje je vše, co se dá. Potom ještě kontrola brzd kvůli táhnutí doprava. Zjišťujeme vybryndání maziva do pravé brzdy. Vše vyčištěno a kontrola i na levé straně. Dotáhnutí exentru a snad to dá chvilku pokoj.
(Poznámka: Vše co Ondra dneska udělal, bylo zakončeno „to máš k narozeninám“. Některé své projevy lidskosti a hlavně nelidskosti si opravdu mohl nechat.)
Po sváče vyrážíme na vodopády. Hezkou procházku nám komplikuje žena. Nejdřív chce jenom, abychom jí vyfotili. Já se tohoto privilegia vzdávám a držím se svého foťáku. Skončilo to na Ondrovi. Slečna se vysvléká a pózuje. „Ježkovi oči. Co to zase je.“ „No co, pracovnice.“ Odpovídá Ondra. „Ty vole, chce jít s náma.“ „Ach jo. Ať si dělá, co chce.“ Na to já. A už to začíná. „Už na mě šahá.“ „A co to s tebou dělá?“ „Hm. Nic.“ „Tak co řešíš?“ „Taková to byla hezká procházka.“ „Ani mi nemluv.“
Já se trochu distancoval a fotil si. Slečna byla celkem v pohodě až na záchvaty křečovitého smíchu a známé otázky typu: Jsi ženatý? Kolik ti je? Máš práci? Máš sourozence a podobně. Chytání Ondra za ruce a podobné ruční výjevy. Vodopády jsou hezčí z dálky. Je to hlavně tím, že blízko nich je zase milión lidí se suvenýry a obrazy a lidí co vás zaručeně vezmou do tradiční pygmejské vesnice. To s radostí odmítáme. Slečna začíná přitvrzovat. Má hlad. Ondra pohotově trhá pár listů stromu a dává je slečně. Ta přepíná na mě. Sedáme si na kolu a relax. Rezolutně říkám, že já jsem bankéř, že nic jíst nebudeme a že já mám narozeniny. V tom nás zachraňují dva běloši. Dva chlapi jako dobrý cíl. Z nás už nic nekouká. Slečna se zvedá, omlouvá se a odchází. Paráda. Relax začíná. Dostavuje se i pocit hladu a chuti na něco dobrého. Dáváme si velký talíř krevet. Paráda. Jako správní gastrosexuálové si mlaskáme. Slečna při procházení s novým úlovkem jenom zamrkala a trošku se jí protáhl ksicht. Trochu jsme s ní vyběhli. Užíváme konečně pohody. Po hodině nastává čas jít zpět. Opravdu pohodovým tempem se vracíme po pláži. Ondra nadšeně honí ryby lezce co nám skáčou pod nohy tak, že je nestačíme ani fotit. Cestou potkáváme i děvče a její dva úlovky. Musíme se smát. Živý nás nedostanou.
Po příchodu jdeme kolem Australáků. Přichází výslech a potvrzení, že jako normálně v Africe. Dále nás překvapují darováním mnoho věcí na další cestu. Portugalský slovník, Konžské peníze, mapou Gabonu. Je to dojemné.
(Poznámka: opravdu máme velké rezervy v podarování kohokoliv čímkoli. Ano naše alibi je málo místa, ale přeci něco málo jsme mít mohli.)
Ptáme se, jestli mají průvodce pro jejich další cestu. Oni mají všechno. Vše digitální nám předají večer. Nemáme nic, co bychom jim dali vyjma samolepky. Běžím pro ni. Je to hezké. Schovávají si jí a dávají nám vizitku. Ještě se prozrazuju a říkám, že vše co nám dali, mám jako největší dárek k narozeninám. To jsem neměl dělat.
Ještě nám Ray ukazuje čištění vody a to jejich monstrum obecně. Je to jak ze sci-fi filmu. Úpravu vody oceňuju hlavně já, centrální dofukování, tři baterky, diesel agregát na elektřinu, solární panely. Auto má 4 tuny. Má nástavbu kam nás na oplátku pozvala Avril. Chválí nás, že máme dobré vychování, když si čistíme nohy od písku. Vše jako doma. Hudba, kuchyně jak v bytě. Lednice, sporák a velká postel, stůl. Vše dobře osvětleno a přístupno. I Míša se postavil pohodlně. Musíme vypadat asi vykuleně. Avril se nám trochu směje. Oba chápou, že do našeho pidi auta se opravdu nic podobného vejít nemůže. Ano v tomhle se dá i bydlet.
Večer začíná tím, že Ray nechává přisednout ještě dvě holky z Evropy. My o nich až doposud nic nevěděli. Celý večer se nese v duchu cestování a Míšových narozenin. Raye moje narozeniny opravdu baví. Pořád si připíjíme a pořád to někomu předhazuje. Nejhezčí okamžik přichází, když přinášejí pudink, který objednal pro všechny. Mě se přináší pudink a vedle něho je na talíři přilepená velká svíčka. Normálně mi to hrne slzy do očí. Následuje popřání od Avril od které dostávám čokoládu a pusu. Pusu po dlouhých skoro třech měsících. Během toho všeho bloudíme prsty po mapě a předháníme se v povídání kde, co kdo zažil. Avril a holky se jen baví. Avril fajn ženská s normálními názory. Holky jsou z Dánska a mají zde něco jako trek a všude jezdí místní dopravou. Odvážné.
Dochází pivo. Ray nelení a spěchá pro opravdu nejlepší Brandy v Africe. To je náš konec. Musíme taky něco vytáhnout. Rum máme dopitý. „Ondro, dáme kus lonečáku. Musíme něco dát.“ „Jo. Dobrej nápad.“
(Poznámka: Lovečák je pro nás něco jako symbol domova. Necháváme si ho na jedinečné chvíle. Obdivuhodné je, že je pořád k jídlu. Ba naopak. Je čím dál tím lepší.)
Jdu do auta a ukrajuji slavnostně několik koleček. „Tak málo?“ „Ty jo! Dyk je to naše všechno.“ I celé osazenstvo pochopilo, že pro nás toto moc znamená. Pochopili, že opravdu dáváme to nejlepší, co máme. A rádi. Sice to vypadalo vtipně těch pár koleček, ale všichni vypadali chuťově uspokojeni.
Ray nám dává nabídku a tím zase komplikuje náš odjezd. Nabízí, že si koupíme ryby a uděláme na grilu, který mají v autě. Neskutečné, ale dalo se to předpokládat. Toto auto nás asi nepřekvapí něčím, co nemá. Rozhodnutí padne ráno.
Ještě prozrazujeme datum Ondrových narozenin. Avril mizí a za chvilku se objevuje s tradičním Chrismas kejkem z Austrálie. Máme ho napůl. Po lončáku máme další jídlo na vánoční stůl.
Postupně jdou Autraláci spát, potom následuje Henry. Holkám se asi moc nechce, ale zítra brzo odjíždějí a tak jsme za chvilku sami.
(Poznámka: Když se baví Australáci s námi, je jim rozumět, když spustí Henry, tak teda tápeme, když mluví spolu, tak jenom koukáme. Holky moc ohledy nebraly, ale časem taky pochopily a trochu zpomalily.)
Večer završujeme sami s doutníkem na pláži. Měsíc jde do úplňku a moře bylo klidné. Málem jsme tam usnuli. Přesun do opravdu nevonícího stanu.
(Poznámka: Potvrzuji zatím na základě kousanců, že si vezeme nějaké zvířátko, které na nás řádí celou noc. Máme i nějaký sprej, ale ten je bez účinku. Nejhorší puch jde z karimatek. Spacáky se dají vyvětrat, ale karimatky ani po umytí svoje aroma nepustily.)

Den 10.12.2011

Ráno jsme vzhůru ještě před sedmou. Nastává velké dilema. Zůstat nebo se vydat zase na cestu. „Kdy zase potkáme takový lidi? Za celou cestu jsme potkali první normální cestovatele.“ Potom následovala mlčící pauza. „OK. Jsem pro. Zůstaneme a užijeme si ještě jeden den, fajn místo a lidi.“ „OK.“ Na to Ondra.
Budujeme plán. S Rayem jsme si trochu nerozuměli, ale vše jsme pochopili až během nákupu. Jak zjišťujeme je to taky skrytý gastrosexuál. Zve nás na pouliční bagetu. Je to takový stánek stlučený z prken a v něm je několik kyblíků a nějaká ta bageta. Nejdřív vše drze prohlídl a už je jasná kombinace. Potom se paní řeklo 3x a bylo. Báječná bageta s vajíčkem a teď se podržte, s majonézou a pálivou omáčkou. Ještě tam umí dát špagety a samozřejmě nějaké rybí pasty. Fuj. Následuje nákup všeho potřebného. Od čokolády a vína pro Avril až po zeleninu. Tam nám kazí Ray ceny. Je to přeci Australan. Potom se musíme bránit. Nejsme žádní škrti ani chudáci, ale bojujeme proti systému. Proč mají lidé jiné barvy, národnosti nebo něco podobného platit sakra víc než domácí? Říkáme něco v tom smyslu, že bojujeme se systémem. To bere.
Následuje nákup ryb. Je to zážitek. Na zastřešeném a vykachlíkovaném place 40x10 je spousty ryb. Nádhera. Druhů nepočítaně. Velikosti někdy neskutečné. A teď jsme zjistili, že vlastně budeme vařit my. Respektive Ondra. „Ahaaa.“ Začlo vybírání ryb. Celkem to šlo od ruky. Ještě z Angoly jsem si něco pamatoval. Nakonec vybíráme barakudu. Krásná a občas nebezpečná ryba. Zjevem by mohla připomínat štiku. I tou hubou plnou zubů vyvolává respekt. Je rozhodnuto a Ray začíná kupovat. Sice jsme to měli koupit my, ale nějak jsme to vybalancovali. Chceme poměrně malou. Spíš nejmenší. Byly tam i kusy přesahující 1,5 metru. Ray nás překvapuje a smlouvá cenu. Prý se učí. Je tady rok. Prostě některé věci neřeší. Následuje co s ní. Byl jsem ještě na obhlídce a tak kluci zajistili očištění. Povedlo se nám i domluvit vyfiletování a máme krásné dva filety. Paráda!!! Ondra trochu znervózněl, ale jak ho znám, to ho přejde. Už, už cestou zpět vymýšlí, jak to uděláme.
Potom jsme vyrazili do vln. I Henry přiskotačil. V horké vodě jsme vydrželi asi hodinu. Bavili jsme se pozorováním jedné slečny naháněčky. Hrála si infantilně se dvěma nafukovacími hračkami u vln. No děs. Potom k nám přihopkali čtyři černoši a pořád nám cpou, že čeká na nás. „To víš, že jo,“ říká Ondra a plaveme na hloubku. I kluci od suvenýrů se nám smějí, jak nás ty holky nahánějí.
(Poznámka: vůbec tady slečny jsou víc frendly a člověk musí být až nepříjemný. A potom když vidíte sem, tam tlustého starce s celkem pohlednou černoškou. Ble.)
Z vln dáváme sváču. Přichází Ondrova naháněčka, co to zkoušela už včera. Celkem bystré děvče, ale umí jenom žabožroutsky a španělsky. Lezu do stanu a trochu se mu směju. Slečnu Ondra využívá k lekci portugalštiny, při které se stává pomalu obětí nějaké anakondy. Slečna se prostě začíná tulit. Zavírám oči a radši odpočívám. Po chvilce je slečna odvolána a my se odebíráme na bar. U koly dopisuju deník a Ondra se válí na lehátku.
Po odpočinku začíná koncert. Ondra jako dirigent. Já mu občas pomůžu, ale spíš konverzuji s Avril. Je to poučné a příjemné a myslím, že v přítomnosti této moudré dámy (cca 60 let) bychom se naučili anglicky raz, dva. Občas mi i poradí jaké slovíčko je lepší.
Ondra jde do finále a Ray a Henry připravují gril. Já dostal na starost opéci bagety s česnekovým olejem. Vše servírujeme a hosté jenom zírají. „Ty vole vypadá to výborně.“ „Hmmmm a teď to ještě musí chutnat,“ na to Ondra.
Menu se skládalo z dvou kusů barakudy, cibulo hořčicové omáčky, zeleninového salátu a česnekových baget. Tajná přísada písek. Ondra za 1 s hvězdičkou.
Chutnalo to super. Musím říci, že Australáci měli boule za ušima. Henry ani nedutal. Dobré. Moc příjemná konverzace pokračovala ještě asi 2 hodiny. Míša chtěl umýt nádobí, ale Avril mě vykázala. Potom ještě Ray přinesl zmrzlinu. S Avril pil Míša víno a nebylo špatné. Ondra jel na pivu a kluci taky.
Po úklidu jsme si řekli dobrou noc a my šli zaplatit za kemp. Dáváme poslední kolu a čučíme na noční moře. Jdeme spát s pocitem, že máme nové fajn přátele.
(Poznámka: Víme, že se zřejmě už nikdy neuvidíme, ale i tak to v nás nechá krásný pocit a vzpomínku na báječné lidi na konci světa.)
Večer završuje návštěva karety na pláži. Sice jí vidíme jen z dálky, ale bylo to nevšední. Je překvapivě na souši rychlá.

Den 11.12.2011

Čas se vrátit na cestu. Balení a snídaně. Ray si přináší židličku k nám a ještě dopovídáváme si věci ze včerejška. Poslední moudra a rady. Henry se také chystá na cestu. Nesnášíme loučení. Oba. S Henrym se loučíme tak jako: „My se potkáme cestou. Pa později. Dáme pivo v Libreville.“ S Australákama to je jiný. Silný. Není třeba slov.
(Poznámka: V Austrálii se asi dávají vítací pusy nejdříve z leva a druhá z prava, ale jenom dvě.)
Stisk ruky a pohled do očí je vše říkající. Symbolicky dnes všechny tři výpravy končí zakempování na tomto hezkém místě. Dvě se vydávají směrem k jihu a třetí jede do Doualy. Avril a Rayovi přiletí děti na vánoce. Budou je tady mít tři týdny. Budou jim ukazovat Kamerun. Jejich cíl je být za rok v Londýně. Lákali jsme je, aby jeli přes Prahu, tak uvidíme. My budeme asi trávit vánoce s Henrym na DRC hranicích.
Vyrážíme opět směr Yaounde. Je to sice delší cesta, ale doporučovaná je se zrádnými místy a my odhadujeme, že to vyjde známou cestou nastejno, ne-li rychleji, a ještě nebudeme ničit Klaudii. Cíl je se dostat do pondělí večer do Libreville v Gabonu. Je to smělý plán. Spíše to bude až ve středu, ale zkusíme to. První etapu bere na sebe Ondra. Je jasné, že to bude tip ťop. Klaudie celkem šlape, ale po natankování kucká jak mimino po piškotu. „Hm, zase nějakou sračka.“ Říká Ondra.
(Poznámka: Když vezmeme palivo špatné kvality, tak se ucpává volnoběžná tryska a Klaudie chcípá při zastavení, což teď když nemáme funkční startér, je pěkně na hovno.)
Cesta sice ubíhá dobře, ale přeci jenom 640 km je úkol zde v Africe skoro nereálný. Tedy pokud to není Západní Sahara. Cesta je hezká a známá. Tak nějak v půlce střídáme a už vjíždíme opět do Yaounde. Následuje občerstvení, které je chutná bageta a kus grilovaného masa. Potom následuje malebná, ale klikatá cesta. Nejde držet nějaký vysoký rychlostní průměr. Není zde ani signál ani rádio. Pouštíme naše české hity a Míša zpříjemňuje Ondrovi cestu zpěvem. Myslím si, že je Ondra rád, že neslyší.
Začíná se smrákat a pořád jsme kus od hranic. Nastává rozhodování co teď. Hloupé je, že to co neujedeme dnes, to neujedeme zítra a hranice otvírají pozdě. Nestihneme to. Nastává rozhodnutí přejet hranice a za nimi zakempovat kde se bude dát. Hotel, motel, kemp.
Dorážíme hodinu před zavíráním hranic. Kluk co to hlídá je už netrpělivý a tak to vše probíhá dobře a rychle. Jen se musíme vrátit 3 km do vesnice, kde dostaneme razítko do Karnetu. Chjo. Klaudie jede jak drak. Potom následuje vtipné shánění úředníka, který už, už zapíjí těžký den v práci. Sice má kancelář otevřenou, ale už prostě bumbá.
(Poznámka: Vůbec se v Kamerunu a v Gabonu chlastá. Pořád vidíme i přes den chlapy jak mají před sebou pivo a sedí v hospodě.)
Nakonec nám ho nahání jeho dcera. Hurá máme další krásné razítko a prcháme na hranice do Gabonu. Tam je to podobné. Jen s tím rozdílem, že veškerá administrativa se odehrává ve 30 km vzdáleném městě Bitam. To už je, ale tma. Je jasné, že bude už všude zavřeno. To se potvrzuje. Všímáme si volebních plakátů. „Ahaaa! Tak ne jenom DRC, ale i Gabon má volby. Fajn.“ Komentář Ondry. Projíždíme městem. Ptáme se jednoho chlapa a ten umí anglicky. Radí nám kde co je. Paráda. Jen bohužel otvírají administrativu kolem přechodu do Gabonu pozdě a my mohli být už 3 hodiny na cestě.
Hotel, hotel pumpa. Tankujeme. Trochu tupý kluk nám ukazuje na hotely, odkud jsme přijeli. Jeden zkoušíme. Vychází nějaký děda a my se ptáme, jestli je otevřeno. Všude nápisy hotel. Tak prý ne. Hotel nefunguje. Ptáme se tedy na možnost stanování. Nemožno. „Dáme ti peníze!“ „Aha, ok tak támhle.“ Dáváme mu 2000 fňufníků. Paráda. Ondra už vaří a Míša staví a připravuje spaní. Děda je od nás asi 2 metry a pořád kouká. „Hm. Ten bude chtít taky.“ „Já mám ale hlad,“ na to hladový Míša. No, nic na plat. Dostal kousek glutamátové polívky a pěkně si mlaskal. Potom se nám omluvil, že musí na recepci a my konečně osiřeli. Klid. Parádní ubytování uprostřed města.
(Poznámka: Ondra vůbec nechce jíst. Nemá pořád hlad. Míša, když je unavený tak jí, ale takhle, když Ondra pořád říká: „Já nemám hlad, ale dej si…“ Děs. Snad ho to přejde. Pořád se vymlouvá na smrsklej žaludek.)
(Poznámka: Ondru pokousalo to zvířátko, co si vozíme. Míša mu to ošetřil. Potom jsme to trochu zanedbali a teď musíme intenzivněji. Přešlo to do takových boláků a je to na místech kde se noha dře s botou a ponožkami. Půjde to, ale bude to trvat a Ondra je jak dítě, jak už jsme někde psali.)

Chceš přidat komentář?
Celá galerie



 
 

 

 


 
  Printer Friendly Format
 



Facebook

 
 

optimalizace PageRank.cz
Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy