Vítejte naSPARTAKY.CZ, Škoda 440, 445, 450 - Spartak
_TOGGLE
_TOGGLE Hlavní nabídka


 SPARTAKY.CZ Open/close this menu




 SHÁNÍM-NABÍZÍM Open/close this menu

 STAHUJ Open/close this menu

 Sčítání Open/close this menu




_TOGGLE Uživatelé

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: Jindřich1960
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 3274

Spartakovců on-line:
Spartakovců: 0
Návštěvníků: 49
Bots: 2
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE Vyberte si jazyk

_TOGGLE Kalendář akcí
31/12/2018
Silvestr
 

_TOGGLE SpartakyWiki: Vyhledávání
 

ČlánkyReportážeExpedice Afrika 2011 › Expedice Afrika 2011 Kinhasa!
Expedice Afrika 2011
Expedice Afrika 2011 Kinhasa!
Napsal: admin den: Neděle Únor 05, 2012 (22:12:35)   (1366 přečtení)

 

 

Reportáž

Kdy

30.1.-5.2.2012
KdeKinshasa DRC
Jsme v Kinshase. Jsme v DRC. Končí náš vnitřní příběh nazvaný: „Žili jsme v Brazza.“ Expedice poskočila sice o malý kousek, ale k cíli to je víc než hodně. Napsali kluci.

Jinak je to dnes hodně povídání o nedobrém člověkovi Mutambovi a konec je o nedobrých zkušenostech ve "vytoužené" Kinshase...

Den 30.1.2012

Po ranním opětovném zmatku s léky, si Míša zapomněl vzít jeden z mnoha, ale snad neumře, jde vše v normálním režimu. Po snídani složené z bagety a čaje, pouštíme noťasy.
V tom zvoní telefon! Serge. Bere ho Ondra a dávám na hlas. Po chvilce, ale spojení nepřekvapivě vypadává. Volám zpět. Opakuju, co jsem slyšel a poslouchám dál. Po chvilce sedím a koukám. Ondra na mě vytřeštěně kouká a napětím ani nedutá. Já se houpu na posteli a ruce mám zaťaté do postele. „Tak co?“ Přerušuje Ondra ticho. „No. Já nevím, jak tomu mám rozumět.“
(Poznámka: v podstatě jde jenom o to jak tomu moc věřit.)
Ve zkratce. Pan Mutamba se probudil a dal vědět Sergemu asi toto: „Víza budou zítra dopoledne a buď ať přebrodí zítra nebo nejpozději ve středu. Potom dostanou už vyřizovaná víza do Angoly a můžou jet co nejrychleji dál.“
Odrovo suché konstatování: „Serge po něm chce peníze, který už nemá a tak nám radši udělá ty víza, čubka.“ To zní poněkud logicky a mě nezbývá než souhlasit.
V tom další věc. To zase křičí Ondra: „Píše Murtaza.“ Čte to v angličtině a já se snažím porozumět. Ondra to háže do překladače a ani tak z toho nejsme úplně moudří. Věc přes pana Murtazu jde evidentně oficiální cestou. Píše o tom jak mluvil s naším oblíbencem v přístavu a dozvěděl se, že on má pravomoc nepustit do země nikoho kdo se mu nelíbí. Dávám si ruku na srdce: „Jsem to já.“ A nechce si vzít na svědomí naše vpuštění do země. Murtaza tak dál hledá cestu, ale nemůže vyloučit další deportaci. Levá pravá, černá bílá… Výsledek? Zase čekáme, i když trochu veseleji. Zase nám dávají za pravdu, že nějaké chození, v našem případě přejíždění Konga, by nic neřešilo.
(Poznámka: Rad už jsme dostali hodně a my za ně moc děkujeme, ale bohužel my to musíme řešit tady a podle situace. Všechny možnosti máme ověřeny a ty co jdou a jsou pro nás řešení, zkoušíme. Ještě nám zbývá pohrozit akcí s vrtulníky (hláška nejmenovaného velvyslance při požádání našeho člověka v úzkých, zadrženého policejní hlídkou).)
Vyrážíme pěšky do města. Nic neplánujeme a nesnažíme se dokoupit zásoby, vybrat peníze a vůbec. Ondra správně říká: „Na to bude ještě času.“ Má pravdu.
Voláme Luboše do Abuji a domlouváme taktiku. Bojíme se, že pokud je situace kolem nás tak napnutá, aby se některé procesy netloukly. Uklidňuje nás a říká, že ti dva konzulové se nám snaží pomoci a ať to necháme na nich a co vyjde, ať bereme a frčíme dál. V podstatě jsme potřebovali od někoho uklidnit a Luboš tím, že ví, o co jde a jaký je, je osoba více než vhodná.
Potvrzuje nám i kompetentnost obou konzulů. My souhlasíme a nezbývá než čekat do námi stanovené hranice pro změny plánu pobytu v Africe. Ondra na to nachází stránku s nabídkou samopalů a zbraní obecně. Začíná spekulovat o prostřílení se do DRC.
Sedáme si na kolu v Randaru. Barmanka se zase usmívá a má kolu. Studenou kolu. Přichází po procházce vhod. Po chvilce povídání se začala chvět zem. Vlak. Byl to pohled jak z filmů a fotek o druhé světové válce. Ozbrojený vlak. Vpředu na lokomotivě seděl nějaký čičmunda s kalašnikovem a na nižších vagonech bylo vždy po šesti vojácích se samopaly. Nepříjemně se na nás koukali. Vlak jel poměrně pomalu. Nejvtipnější byli dva malí kluci, co se vezli vzadu na vlaku. Asi zadarmo.
Následuje, vaření, hraní karet, poslouchání hudby a mlaskání Jeremiho, vybíjení komárů a sladký spánek.

Den 31.1.2012

Každé další ráno se zdá být těžší a těžší. Tělu ani hlavě se nechce zase čekat, co bude. Podvědomě víme, že nic, ale duše doufá. Snídaně a plánování co dál. Do tří zůstaneme na základně a budeme ho trávit ne čekáním, ale aktivně. To se daří jenom v jednou případě a tím je, když Ondra vyndává náš palubní prak a zkouší ho. Pobaveně si sedám na židličku a dávám nohu přes nohu s teplým čajem. Ondra si staví plechovky a zkouší trefit aspoň okolí. Po chvilce co trefil aspoň zeď za plechovkami, posléze si nafackoval vyklouznuvší gumou, jdu s prskáním čaje do stínu. Prostě máme šmejdský prak a nejde s ním nic trefit.
Mnohatero:
4. Nikdy nedávej nikomu, kromě přátel cestovatelů svoje kontakty.
5. Nikomu nevěř, nikdy. Pobav se, užij si komunikaci, odstrč žebrající a ujeď.
6. Nikdy nikomu nic nedávej. Nejsi bonbónovej turista a nakrmit celou Afriku nedokážeš. Oni si řeknou, že jsi dal jednomu, a když nedáš dalšímu, máš šutr v okně, ale i mačety tu jsou hodně populární.

(Poznámka. Teda je to kvízová otázka. Jak se v Kongu věší vlajka?… Uřízne se celý stožár, nasadí se vlajka, stožár se navaří zpět a natře se. Nevěřili jsme tomu, ale po okouknutí stožáru na konzulátu musíme tuto informaci potvrdit. Spekulujeme o možnosti pokosení takového kamenného sloupu…)
Až do tří je rádiový klid a my se tak placatíme. Odpoledne se vydáváme do města. Plán je na poslední dobu obsáhlý. Bankomat, tisk, lékárna, malý nákup, plněná bageta, kola v Randaru a finišujeme nákupem baget. Vše klape dobře. Během cesty voláme Serge. Informace je taková, že v Kinshase probíhají nějaké projevy ministrů a tak se asi moc nepracuje, ale čubka Mutamba prý zrovna čeká na víza. Zítra by byla možnost přejet Kongo. S Ondrou se na sebe pobaveně koukáme a jdeme po svém plánu dál.
(Poznámka: Dnes jsme přinesli barmance její fotku. Bylo hezké, jakou měla radost a všem jí ukazovala. Nás to skoro nic nestálo, ale za tohle to stálo.)
Po příchodu na základnu nás z klidu ruší fakt ohnuté anténa na Klaudii. Prostě trčí do nepřirozeného směru. Vypadá to na pokus o krádež a my doufáme v její nezničení. Voláme si Jeremiho, ale po zjištění dvojích bot před jeho kumbálem couváme. Počkáme. Potom jenom pokrčil rameny a řekl, že tady měla kuchařka dítě.
Večer tak nějak probíhá mlčky. Nemluvíme a posloucháme muziku. Ondra se mi snažil odtajnit magii hip hopu, ale večer ho prosím, ať už tam dá něco poslouchatelného. Nic proti Hip Hopu, ale celej den byl na mě už trochu moc. Jinak se nebráním, ale v malých dávkách.

Den 1.2.2012

Ráno nevstáváme, nebalíme, jenom si dáváme snídani a plánujeme odpolední nákup. Už víme, že se nic dnes dít nebude. Je horko, i když celou noc pršelo. Angola už začíná být na pokraji období dešťů. Míšu bolí trochu hlava je nevrlí a tak se vrtá do polštáře, aby nevrčel na svět. Ondra pořád zkoumá nějakou cestu. To už mi nedalo a říkám, kde to zase courá. „Z Lobita do Huamba to na asfalt nevypadá.“ „Mě to je jedno.“ Trochu rezignovaně padám zpět do polštáře. Telefon. Volá Luboš a snaží se nás trochu povzbudit, ale jeho: „Kdo může říci, že bydlel v Brazza.“ To nás sice moc netěší, ale probíráme to následující chvíle a ono to konec konců nezní až tak špatně. Lubošovi nakonec říkáme, že se nic neděj, ale nás to ani nějak nedráždí a už se koukáme na kontejnery pro Klaudii. Dokonce na to přichází nabídka a probíhá čilá komunikace se speditérskou organizací a vypadá to na fajn spolupráci.
Ondra pořád běhá po mapě a hledá cestu, která ani spíš nebude. Sergemu voláme až po 10.00. Víme, že se mu nedobrý člověk Mutamba stejně neozval. Je to tak a my jsme to už nějak věděli.
Nakonec stejně Serge volá a z jeho hlasu je už slyšet naštvání a určitá demotivace. Věc se má tak. Serge poprosil kamaráda, co přepravuje přes Kongo diplomaty, aby se šel zeptat jak to a co se děje. Ten zjistil skutečně, že víza tam nějaká pro nás čekají, ale ten idiot tam z toho našeho balíku peněz nechal jenom 200USA, což nestačí při ceně něco kolem 240-260USA a není dostupný nikde a nikým. „To je debil.“ Suše konstatujeme skoro stejně. Pořád tomu nechceme věřit, že tady čekáme a platíme si takového člověka, který je… Koukáme na sebe a mlčíme. Asi jediný normální člověk na druhé straně Konga bude pan Kozel, Čech. Ještěže DRC jenom s jedním pokusem získat víza do Namibie profičíme do Matadi a už budeme bušit na hranice Angoly. 300 kilometrů. „Teda pokud se tam dostaneme. Pokud se tam dostaneme. Pokud nás ten nedobrý pán na hranicích nesestřelí z mola sotva nás uvidí.“ Pořád dokola si radši to opakujeme.
Vyrážíme na nákup. Klaudie vrní jak kočka a vyrážíme do nově objeveného obchodu. Teda vrní až na ty drnčící ventily při přidání plynu. Je to opravdu patok a ne benzín. Nekupujeme nic zvláštního. V našem pohotovostním režimu máme spíš problém, že máme pořád plnou zásobu všechno.
(Poznámka: Bohužel i plnou velkou nádrž natankovanou ještě před deportací, takže zadní pružina dostává trochu zabrat. Prostě sedíme na prdeli víc a víc.)
Po nákupu se rozmýšlíme co dál a tak vyrážíme na objížďku města. Míříme k letišti. Provoz je plynulí, když najednou: „Ondro, zvoníš!“ A už hledám místo na zastavení. Ondra už mluví se Sergem. Zatahujeme okénka a já vykuleně koukám co se zase děje. Ondra, protože je hluchý napíná uši a jenom pokyvuje. Po zavěšení otevíráme okna a lapáme po dechu. „Tak co?“ Ptám se celkem laxně. „No. Zítra ve 12.00 v přístavu a prý jedeme. Poslíček přiveze víza a Mutamba bude čekat v přístavu.“ Já trochu naštvaně pokyvuju hlavou a myslím si svoje. „Prý je to tutovka a jen si zítra v 10.00 zavoláme na poslední instrukce.“
(Poznámka: vždy po tomto rozhovoru probíhá rozbor jak, co bylo řečeno, tóny hlasu, Sergova čeština, prostě psychologickej rozbor. Tentokrát jsme se na to vykašlali. My připravení jsme. Připravení jsme už čtyři týdny, takže něco jako „zítra jedete“ jsme slyšeli už asi 10x.
Dojíždíme na základnu a nic zvláštního neděláme. Já akorát rovnám lékárnu a nakonec jí dávám rovnou do auta. Když se informace ráno potvrdí, jsme schopni do 15 minut odjet.
Jdeme spát po pár partičkách karet a mejlech. Nepřemýšlíme nad odjezdem. Nic neřešíme. Občas proběhne nějakej vtípek, ale ne ohledně cesty. V hlavách je spíš zařizování věcí k cestě domů.

Den 2.2.2012

Ráno jako malované. Horko už od rána jak v peci. No pěkné. Budík zadrnčel v 8.00. Míša nevstává. Ondra má trochu jakoby na spěch. Máme vajíčka k snídani. „Snídaně šampiónů.“ Zaznívá a pěkně volně sem tam něco někdo přenese do auta. Tu kartáček na zuby, tu čelovku, tu celou kuchyň a zásoby. V deset jsme sbaleni, tak jak jsme si řekli a voláme Sergemu. „Tak Sergi my jsme jako připraveni. Máme dobalit ten zbytek a vyrazit?“ „Jo, ale buďte tam až v 11.00.“ Pošlu tam za vámi mojí pomocnici, aby vám pomohla s tlumočením.
(Poznámka: pomocnice neumí anglicky.)
Vyrážíme trochu dřív a snad naposledy navštěvujeme náš oblíbený obchůdek Park and shop. Neprobíhají žádné spekulace, narážky, nostalgie. Prostě nic. Nakupujeme v duchu dokoupení potřeb jako šampon a věcí co nám docházejí už déle.
Cestou do přístavu jako obvykle stojíme v zácpě. Jako vždy platíme za vjezd. Baví nás černoch jak hora. Nahnul se do okénka a řekl: „Dej mi 10 000 na lístek.“ „Ne.“ Odpovídám úplně s přehledem a vysloveně ho tím zarážím.
(Poznámka: Ondra mi ráno kladl na srdce, abych na nikoho neřval. Slíbil jsem mu, že se celý den budu jenom usmívat.)

(Poznámka: Od teď se začíná odvíjet příběh hranic. Děje se toho v jednu chvíli hodně. Jako vždy, když jsme normálně na cestě. Snad půjde zachytit ta atmosféra v následujících rádcích.)
Parkujeme a jdeme na místo setkání. Najednou po nás chtějí pasy, ale tomu se úspěšně bráníme. V rámci urychlení si hned vyzvedáváme formuláře pro opuštění země, které vyplňujeme. Vypadá to, že si nás pamatují z minula. Ani nás to netěší.
Volá Serge: „Mutamba nepošle poslíčka, ale svého člověka.“ „Máme začít zařizovat trajekt?“ „Ano. Mělo by to klapnout, abyste přejeli tím posledním ve čtyři.“ „Ok, jdeme na to.“
Musíme se rozdělit a to my ze zásady neděláme, ale situace si to žádá. Ondra hlídá na místě a čeká a já se hrnu na vyřizování palubního lístku pro Klaudii. Jak to tak vypadá, dnes se to zařizuje, ale úplně někde jinde. Pán co to s námi zmáknul minule, mi dává k dispozici pomocníka a vyrážíme do hlubin přístavu. Musím říci, že než kdy jindy to je nepříjemné. Na ulici vedoucí k druhé odbavovací bráně tentokrát postávají hloučky mladíků a nejednou vidím zvednutou bradu na znamení porovnávání se se mnou a gesto co tady chceš. Na pokřikování „Amerikan, Amerikan“ už dlouho celá expedice nereaguje.
Přicházíme do místnosti, kde se přes okénko prodávají lístky. Energická paní vědomá si své funkce komanduje kupující jak na běžícím pásu. Křik je v podstatě její normální mluva a tak by jí rozuměl i Ondra. Ukazuje, že ona ne. Jdeme tedy dál. Procházíme branou, když v tom mi pevně kdosi svírá předloktí. Otáčím se a nikoho nevidím. Aha. Mini voják, ale sílu podle stisku má. „Mesie, Mesieeee!!!“ Volám trochu zoufale, ale pán mi mizí v davu. Voják na mě spouští něco ve smyslu co tady dělám, jestli nejsem voják a tak. Marně ukazuju do hloučku černých tváří. Nic. Pán jde dál a ruka mě svírá čím dál víc.
Naštěstí si mě pán kontroluje a dává pokyn k mému propuštění. Uf. Přicházíme k pánovi a ten už asi ví a jdeme zpátky k zvučné paní a už píše fakturu. Trochu vysvětlování co vlastně chce napsat. Problém mezi SPZ a číslem šasi. Hurá. Kupuju ještě jeden lístek pro pasažéra a už jdeme zpět zase hloučky mužů.
(Poznámka: Oba jsme se už naučili prázdný pohled. Prostě se na nikoho nekoukáme. Tedy hlavně ve městech je to víc než podmět ke komunikaci hlavně s žebráky. Ten teď aplikuju. Na nikoho se nekoukám.)
Docházím zpět. „Máš?“ Ptá se netrpělivě Ondra. „Mám. Kontakt nic, že?“ „Ne.“ Voláme Segemu. Ten nám zase říká o tom, že člověk od Mutamby už musí být na cestě. „To už je 2 hodiny,“ říká pobaveně Ondra.
(Poznámka: rychlé lodě, nebo lodě jenom pro pasažéry jezdí vzdálenost mezi městy asi za 10 minut.) „Sergi, když nebudeme mít víza do Kinshasy, tak nás nepustí na loď.“ „Už je na cestě.“ Zní odpověď. „Ok budeme čekat.“
Už se trochu neubrání spekulacím, které se bohužel začínají naplňovat až sakra brzo. „Hele!“ Povídám Ondrovi a ukazuju mu trajekt, který se už pomalu blíží na zaparkování. Je jasné, že nás budou chtít nalodit. Situaci začíná být napjatá jak kšandy. Jak to udělat? Auto samo jet nemůže a rozdělit se v tuhle chvíli je nemožné. Já osobně jsem už hodně nervózní. Je to tady. Trajekt je na místě a je připraven na nalodění. Jsou tady dvě auta a třetí už parkuje za nás. Nikdy jsme neviděli víc jak dvě auta na lodi. Co teď? První už je na lodi a už nás honí. Snažíme se mu vysvětlit, že pojedeme až tím ve 4.00. Na to kroutí hlavou, že dneska už žádný nejede. Buď teď, nebo zítra. Sakra.
Voláme Sergemu a popisuju situaci. Domlouváme, že si ho dám na ucho šéfovi naloďování na loď. Pán je evidentně trochu v rozpacích a říká Sergemu Excelence. Podává mi telefon zpět, ale Serge tam už není. „Co domluvil?“ Ptáme se pohledem oba. Pán odchází a žene auto za námi na trajekt. Na nás gestikuluje, že až zítra. Nemůžu se dovolat Sergemu a kontakt je taky někde v prdeli.
Klaudie dostává štos od odjíždějícího džípu. „Co děláš?“ NA to je jenom odpovězeno pokrčením ramen a gestem já nic já muzikant. Klaudie je, ale v pořádku a věnujeme se dál našemu hlavnímu problému. Nemáme víza do DRC.
„Sergi co máme dělat.“ Chrlím na Serge, když se nám daří navázat spojení. Naloďte se a jeďte do Kinshasy.“ „Nemáme ty víza!“ „Kontakt tam už prý někde je.“ Ženu Ondru s Klaudií k bráně. „U všech čubek!“ Slyším a koukám, jak Ondra leze pod haupnu. „Co je?“ „Nestartuje!“ To si Klaudie vybrala, ale chvilku. Ondra hýbá kabely. Já strkám jen nohu na spojku a vyřazuji. Ondra kouká na pojistky a hýbe vším možným. Otáčím klíčkem a potvora chytá. Znamení? Už je Ondra pře bránou.
Šéf naloďování zavírá bránu k trajektu. Vůbec si nás už nevšímá. Trochu teatrálně třískám deskami s dokumenty o kapotu. To ho trochu vyrušilo. Opakuju pořád slovo Excelence, na které evidentně slyší, a během toho vytáčím Serge, kterého jsme poprosili, aby byl v pohotovosti. Ondra má pořád nohu na plynu, že naloďujeme.
Opět mu dáváme excelenc Serge na ucho a ten div nesalutuje. Otevírá bránu a dává povel. Šéf se nás ptá na vyřízení dokumentů. Ukazuju jenom palubní lístek pro mě a Klaudii s řidičem Ondrou.
Ondra už je na molu. Už stojí před lodí. Loď se odpoutává a pouští o nějaké 3 metry jakoby po proudu a už se před Klaudií otevírá kus prostoru akorát pro ni. Já jsem před bránou a pořád doufám, že přijdou víza. „Bum.“ Slyším až u brány.
(Poznámka: Ondra: „Ty kráso. Přijel jsem před díru a hup a prásk. Tím pádem jsme si zvedli nájezdový úhel zadku tak o 3°.) Vidím jenom pána, jak se vlní a ukazuje Ondrovi tu doleva, tu doprava.
(Poznámka: Ondra: „Když jsem viděl, jak se přitom bokovým tanci kření, když mi ukazoval směr, dobře mi nebylo a potom jenom bum.“)
Mávají na mě, ať už jdu taky na loď. Přibíhám k lodi. „Ty vole! Nemáme, víš co.“ „Vím, volej Serge.“
„Sergi, jsme na lodi a nemáme ty víza.“ Ozývá se jenom rozhodné a trochu zoufalé: „Jeďte!“ Trajekt se dává do pohybu.„Nemáme výstupní razítka.“ „Jeďte!“ „Asi jsme nelegálně opustili Kongo!“. „Jeďte! Tam to bude jedno a Mutamba si to pohlídá.“ Ale to už jsme na cestě do druhého stanoviště v Brazza. Tím končí prozatím náš rozhovor. Ondra nedočkavě koulí očima. „Tak co? Tak co?“ „Máme jet.“ A popisuju mu celý rozhovor. Trochu hysterického smíchu zakončuje první etapu boje. Trajekt doráží k druhému stanovišti. Vyhlížíme policajty, jak si jdou pro nás. „Ty se s námi mazlit nebudou, když nás budou chtít zničit.“ Říkám trochu nervózně a přitom mi běhají oči po nastupujících cestujících.
Dnes je při nakládce klid a ani biče nesviští. Radši si jedeme sednout nahoru k můstku, ale stejně jsme pořád ve střehu. „Jedeme.“ Zní až trochu polekaně Ondra, když se začínáme sunout vpřed. Teď je jasno. Z lodi nás tady už nedostanou. Je za námi ta lehčí část. Opět spekulujeme, proč jsou to takový, nevíme jak to nazvat, proč prostě nepřijely ty víza.
Loď se šine pomalu vpřed. Vtipně u kormidla nikdo nestojí a my se trochu ustrašeně smějeme. V tom se okolo kormidla mihnul kapitán násoska a něco haleká na ostatní spřažené lodi. „Dneska to trochu houpe, co?“ „Jo a koukej. Tamhle ten ostrov tady minule nebyl.“ Říká Ondra a ukazuje na ostrůvek v dáli.
Už vidíme jasné nápisy na kontejnerech, už rozeznáváme lidi na břehu. Jsme na dohled mola, kde už to známe. „Jdeme k autu?“ „Jo.“ Probíhá kusá komunikace. Jsme napnutí. Ondra říká, že ne, ale já vím své. Už zase začíná tlačenice kolem auta a už hájíme pravé, naše poslední zrcátko. Drc, skříp, drc. Stojíme. Horda policistů opět zastupuje únikovou cestu od lodi. Do toho už nastupují nedočkavci a oba proudy se mísí kde jinde, než kolem Klaudie.
Jdu za Klaudii a pozoruju chaos, který se, ale nedá srovnat s naší první návštěvou. Ondra hájí zrcátko a je připraven vyvézt Klaudii ven. Napětí roste. Víme, že pasy a karnet nemůžeme dát jen tak někomu. Musíme ho dát buď Mutambovi, nebo jeho člověku. V tom první známá tvář. Policista co nám poprvé odebral dokumenty na vyřízení. Směje se a mává. I když to byly horké chvilky, tenhle za to nemohl a snad jsme i rádi, že nás někdo vítá. Přichází k Ondrovi a stává se něco, co je pro nás nepředstavitelné a Ondra o tom mluví potom už pořád. Pán se k Ondrovi naklání a nabízí jejich pozdrav. Jejich hlavičkování. Neviděl jsem Ondrovi do tváře, ale po malém zaváhání přijímá a je to tady. Levá, pravá, čelíčko. Smích a pán odchází. Na mě mává a směje se. Ondra se otáčí a oči mu svítí nadšením. „Viděls to? Dal si se mnou hlavičku!“ A to opakuje několikrát dokola. Já se směju a mrzí mě, že to nemáme zdokumentováno.
Hned na to přichází kluk s papírem. Na něm jsou naše jména. Ještě vykřikujeme v randálu jméno Mutamba na které slyší. Dávám mu pasy karnet a on zase mizí.
Přichází povel pro Klaudii. Pojedeme z lodi jako první. Prkno pod kolo, Ondra startuje. Já se přesouvám před auto a ukazuju, ale není třeba. Hup a hup a Klaudie je na molu. Poskakuju za ní. Pořád se někdo plete před autem a Ondra pořád musí brzdit a rozjíždět se. Já za ním přiskakuju a odskakuju podle toho, jak se Ondrovi daří rozjíždět. Je to do prudkého stoupání a ještě se zarážkami proti prokluzu, které jsou až 5 centimetrů vysoké.
Jsme domluveni, že si sednu do auta. Minule měl Ondra potíže se probít za mnou a tak to snad klapne takhle. Jakmile dosedám, už mě ženou ven a gestikulují jako blázni. Snažím se je uklidnit. To se daří až pánovi s bičem, který je popohání. Brána se před Klaudií otevírá a hle. Druhá známá tvář. Policista, s kterým jsme tady spali. Jeho úsměv je víc než výstižný a vřelý. Jenže za autem se začíná brána zavírat a má jsem před ní a ne za ní. Už mě zase drží nějaký policajt za předloktí a křičí a dokazuje kdo je tady pánem. Zachovávám chladnou hlavu a přivolávám kamaráda. Ten lehkým poklepáním na policajta dává příkaz pust ho. Podle výrazu nerad mě pouští, ale pořád na mě kouká jak na vraha. Nedbám a utíkám k Ondrovi. Jsme tady. Co bude dál?
Přichází i třetí do party a mají evidentně z nás srandu. Narážky typu: „Druhý pokus? Už zase?“ Přecházíme úsměvy. „Ha! Vidíš ho?“ „Ani tam nekoukám.“ Na to Ondra. Malý, velký muž stojí uprostřed svého hřiště a kouká směrem k nám. „Ty se tam taky nedívej.“ Žádá mě Ondra. Já tam, ale fakt nekoukám.
V tom přichází pravá ruka šéfa. Kluk co nás deportoval. Žádá si 120USA na víza. Trochu nedobrovolně a víme, že je něco špatně, mu je dáváme. Odchází a my si sedáme na přilehlou zídku. Voláme Sergovi a informujeme ho. Serge se diví, dalším penězům, a že tam není Mutamba. My už ani ne.
Kop. Ondrovi odlétá noha po úderu nohou a před námi stojí dvě postavy. Stojí ve sluníčku a my nic nevidíme. „Já jsem Abdul.“ Rychle jsme na sebe s Ondrou koukli. „Ok. Těší nás.“ Není to příjemné a my nevíme, co zase budou chtít. V tom nám podává jeden telefon a na druhé straně je Serge. Je jasno. Před námi stojí pan Mutamba. Slavný pan Mutamba, který začal po měsíci dělat něco, co slíbil. Omlouváme se za nedorozumění. Vše vysvětleno a jen se tak usmívá. Odvádí nás do nedaleké budovy. Je klimatizovaná a jsou v ní kožené sedačky. Vypadá to na VIP čekárnu. V té už sedí černoch jak hora. Oba se poté shodujeme, že je jak z nějakého gangsterského filmu. Pořád šňupe tabák. Je nás tam pět a připadáme si jak v doupěti mafie. Tlumené hlasy, chladný smích. Občas někdo vtrhne dovnitř, a když vidí tuhle sestavu, tak zmrzne s hrůzou v očích. Srazí patky a tiše promluví. „Dobrý den šéfe.“ Zní to jakoby: „Jur šef. Vi šef, šef…, šef.“ Slovo šéf je všude a vyslovované s patřičnou úctou. On jakoby nepřítomně s ním prohodí pár slov a dává pokyn „zmiz“. Tomu se nikdo nebrání a ztrácí se jako pára nad hrncem.
Probíhá ještě nějaký telefonát, po kterém jeden bere Ondru a jde s ním do administrativní budovy. Za chvilku se vrací. Já jsem zaražený v sedačce a jenom koukám. Teda snažím se koukat jako šéf. Chladně a drsně, a že v tom umím chodit. Za chvilku přichází Ondra. Muž co šel s Ondrou, sype na stůl našich 120USA. Paráda! Něco se vrátí.
Přichází i pravá ruka šéfa přístavu. Sráží patky a je malej, jak kdyby tam ani nebyl. Necítíme to ani jako satisfakci. Prostě jen dostává za uši. Poslušně přijímá výtky a odchází. Naše peníze mizí v Mutambově peněžence. Koukáme trochu vytřeštěně a chci něco říci. Ondrův pohled mě brzdí. Padám zpět do sedačky. Dalších 120USA v díře zvaná byrokracie.
Čekáme dál na vyřízení formalit. Probíhá umělá komunikace a je jasné, že jsme pro ně bosové. Tedy oni si myslí, že u nás doma budeme velká zvířata, když můžeme dělat tohle. No prostě jako vždy. Bílý muž se rovná boháč.
Během toho ještě přichází žena a domáhá se vydesinfikování Klaudie za 60USA. Smějeme se a říkáme, že jí nic nedáme. Nerozumí a taky se směje a odchází. Přicházejí pasy. Zvedáme se a míříme k autu. Následuje karnet a Mutamba si říká o další peníze na pozornost pro poskoky. Nerad, ale dávám mu 15 000 fňufníků a on je rozdává. Mám zaťaté zuby a Ondra do mě jen tak něžně žduchá, abych vypnul. Sedáme do Klaudie a vydáváme se směr Kinshasa. Mutamba a jeho poskok jdou před námi. Brána se, ale neotvírá ještě notnou chvíli a oni mizí v davu. Po asi 2 minutách se přeci jenom jeden voják neochotně zvedá a otevírá. Vyrážíme. „Kolik ještě brán?“ Ptá se Ondra trochu rezignovaně. Mlčíme a snažíme se usmívat na povykující kolem. Další brána a voják jak z komiksu. 3 metry, ramena do „V“ v úhlu 45°, vztek a smrtelný pohled v očích. „Kam jedete?“ Jenom mu oba ukazujeme a špitáme: „Támhle za panem Mutambou.“ Jen zvednul pohled a pokynul.
Jsme v Kinshase. Jsme v DRC.
Končí náš vnitřní příběh nazvaný: „Žili jsme v Brazza.“ Expedice poskočila sice o malý kousek, ale k cíli to je víc než hodně.
Naštěstí je naše ubytování hned u přístavu a tak po 5 minutách co se ploužíme za Mutambou parkujeme a domlouváme ubytování. Cena nám, ale vyráží dech. 70Usa za noc. Uf. Ale dnešní noc, vzhledem k dalšímu boji o další cestu a víza zaplatíme. Domlouváme s Mutambou, že nás vyzvedne v 10.00 a my vyrazíme na ambasádu Angoly a následně Namibie. Dvě poslední víza.
Voláme Sergemu jak jsme na tom. Voláme Lubošovi, že žijeme a voláme pana Kozla, jestli nás chce vidět. Ten souhlasí a domlouváme rande.
Ubytovali jsme se v katolické misii. Je tady hezké prostředí a pohodová atmosféra. Jak se později dozvídáme, ani cena není na místní poměry velká. Spíš patří na centrum spíše k menším.
(Poznámka: k cenám se dostaneme později.)
Pan Kozel nás odvezl po vyzvednutí peněz v bankomatu do hezké restaurace, kde začala zajímavá konverzace. Byla přítomná i jeho žena a dvě děti.
(Poznámka: Z bankomatů zde lezou dolary. Vtipné. Po správách, že je ve městě jenom jeden bankomat, zjišťujeme bankomat na každém rohu. Funkční bankomaty podotýkáme.)

(Poznámka: Příběh pana Kozla by přesáhl rozsah tohoto psaní, ale je to 11 let v DRC od podnikání, krachu, dostání se zpět do života, až po plán návratu domů.)
Celý večer se probírá život v Kongu. Trochu si musíme obhajovat pozice a to, že už potom všem nejsme žádní elévové a principy fungují všude v Africe stejně. Jen v DRC jsou tyto nelogické, absurdní postupy a principy uvedeny v dokonalost. Absurdismus z nich jenom teče.
(Příklad: Koupíte si v Kinshase řidičský průkaz, který stojí 50USA. Policista ví, že nemá cenu vám dávat proto vyšší pokutu. To by ještě šlo. Hloupé je, že 30 kilometrů za městem vám klidně řeknou, že už neplatí a vy si musíte koupit nový, ten jejich. Nebo jedete přes křižovatku rovně. Zastaví vás policista a řekne vám, že jste neblikal. „Jel jsem rovně.“ se mu snažíte říci. „Aha neúcta k uniformě.“ A už to píše do bločku. Je nějaká obrana? Prý jenom mu hned dát půlku toho co po vás chce.)

(Poznámka: Teď trochu z drsnějšího soudku. Už to máme z více zdrojů, ale není to naše zkušenost, bez které se rádi obejdeme. Když tady někdo někoho přejede, vyhrne se odněkud banda lidí, polije auto benzínem a zapálí. Jo, když je tam bílý muž tím lépe. Ulovit bílou duši je něco magického a dává jim to sílu. To znamená ujíždět, ujíždět, i kdyby před autem šla školka. Drsné, ale to je Afrika. Snad nebude potřeba tato rada. Nebo vás nejdřív zavřou a potom se ptají. Opět nám pan Kozel potvrdil jak je hrozný černý rasismus zde aplikovaný.)
Po večeři v podobě antilopy a hezkém povídání se loučíme a přejeme, ať se pan Kozel dostane domů co nejdříve. Udělal pro nás hodně s tím zvacím dopisem a nebyl zadarmo, ale zaplatit si ho nenechal, tak jsme zaplatili aspoň večeři.
(Poznámka: prý je výborná kočka, had, krokodýl, ale ten se musí umět, housenky jako nejlepší zdroj proteinů, a prý je delikatesa opičí maso.)
V baru v misii, což zní dost divně, si dáváme pivo. Jmenuje se SKOL a je nejlepší z nejhorších, co jsme tady pili. Jsme v DRC. Pořád si přehráváme scény z přechodu. Pořád se divíme, jak to tady funguje. Neuvěřitelné.
Člověk našeho typu myšlení to asi může pochopit a přizpůsobit se na čas, ale nikdy to nepřijme. Už se nedivíme lidem, kteří mají po dlouhém pobytu názory takové, jaké mají. Ať jdou někam cestovatelé, kteří hlásají věci typu: „vy nic nepoznáte, musíte mezi lidi, abyste je pochopili. Jste jenom rychlokvašky, senzacechtilové. Nedostanete pravou Afriku pod kůži a za nehty.“ Myslíme, že za nehty máme hlavně špínu v podobě normálních místních věcí, jako jsou úplatky, machinace, podbízení, bez kterých se občas neobejdete, a zvláště, pokud zůstanete na jednom místě více jak 14 dní a v našem případě více jak měsíc a hlavně, když si nějaký člověk si řekne tihle ne, tyhle nepustím. Na těch ukážu, že jsem kápo.
Špína v nás samozřejmě nezůstane. Jsme expedice, co se snaží vzít to nejlepší bez ohledu na to, co prožívá.
Když nejste černoch nebo psychopat, tak nikdy tenhle systém života tady nemůžete přijmout. Nežijete tady od malička a nikdy nebudete černoch. Přijme vás jednotlivec, malá skupina, ale vždycky budete bílý. Jak my jsme tolerantní oproti nim. Ano občas se něco stane. Prostě si dva lidi daj přes hubu jako chlapy, ale je z toho rasizmus. Hovno. Ano je pravda, že to na nás dopadlo až tady. Do teď jsme projížděli s úsměvem a občas zvýšeným hlasem, nebo jsme si to prostě vyčekali. Uměli jsme na ně, ale tady už to není o nějaké taktice. Je to o „holém“ přežití.
Padáme do pelechů úplně vycucaní. Klasický den naší expedice, když se hýbe. Jíme bagety ještě z našeho Brazza a odpočíváme. Klimatizace běží a postele jsou čisté a voňavé.

Den 3.2.2012

Po lehké snídani bez čaje jsme v 10.00 připraveni. Jak jinak, že náš přítel Mutamba doráží s hodinovým zpožděním. I se omluvil. Říká si drze, že pojedeme Klaudií. To už kousneme. Po příjezdu na ambasádu Angoly čekáme, co se bude dít. Odebírají nám vše, co máme. Vše důležité cpeme do kapes. Občas s Ondrou prohodíme nějakou větičku, ale snažíme se být v klidu. Nevypadá, že by Mutamba měl věci úplně ve své moci. Snažíme se tvářit jako nad věcí a v klidu čekáme. Zase se nám potvrzuje jejich netrpělivost. Vždy po 5 minutách se Mutamba zvedne a něco se snaží udělat.
Po hodině, když už je jasný neúspěch, jedeme na ambasádu Namibie. Tam nám říkají až v úterý a druhý den budou. V pondělí mají prý zavřeno. Jedeme přes nějaké Mutambo zastávky do hotelu. Tam sepisujeme plán, aby bylo jasno, co se domluvilo a hlavně na kdy. Je více než průhledná věc o prodloužení víz v DRC. Přijde nám to, že to bylo v plánu od začátku. Ono to bylo jasné hned, že nás ještě pumpnou o další dolárky.
Bere pasy, peníze a odchází. My jsme zase peněžně lehčí a teď už i bez jedněch pasů.
Jdeme se převléknout. Kalhoty sundáváme pohybem hula hula. Prostě bez rozepínání. Jde to celkem bez námahy. Bereme kraťasy a vyrážíme na první obhlídku města.
První kontakty až na žebráky probíhají normálně. Až na to, když vcházíme do prvního rychlého občerstvení. Ceny jsou více než přemrštěné. Říkáme si, že to je tím, že jsme v centru. Na první pohled vypadá Kinshasa jako město. Bohužel při druhém se dostává do stejných měřítek jako Brazza. Je zde jenom 8 proudný, 4 kilometrový tah uprostřed města. Oproti Brazza je zde více vyšších budov, ale to je vše. Obchody také vypadají normálně, ale nedaří se nám padnout na něco jako Park and Shop. Až najednou Maxi shop. Nápis jako kráva. Jdeme tam a už adrenalinově přecházíme široký bulvár.
Vybíráme za dohledu dvou žebráků a jednoho hlídače banky. Kupodivu bankomat funguje a tak máme radost, ale zároveň tady chodit po varování Kozla s takovým balíkem. Jsme dva silní kluci a tak to snad zvládneme. Potom následuje směna na místní měnu. 1USA je 925 Konžských Franků. První slečna na nás zkouší 1/500. Na to jí naznačuju, že nejsme úplný blbci a ať si to zkouší na svoje a nakukujeme hned vedle za 920. Dává nám do ruky balík jak, kdyby vykradla banku. Snažíme se to přepočítat. Ondrovi jenom říkám kolik by to mělo být kusů. V půlce to vzdává a říká: „Asi dobrý.“ Dáváme balík do batohu. Pomalu se šineme zpět na základnu. Cestou potkáváme směnárny pod širým nebem, ale tady se nikdo neschovává. Oni mají balíky peněz vyskládané pěkně před sebou a čekají. Jen sáhnout a běžet.
Bereme noťasy a připojujeme se v baru v misii. Kupujeme kolu a krademe pohledy. Je tady taková vitrína a v ní mraky starých pohledů ještě s popisem Zair. Včera se nás ptali na večeři, ale dneska to nevypadá. Po hodině zjišťujeme, že nás bolej zadky. Nemáme už na nich moc sádla a tak to tlačí. Vtipně kupujeme 5 lahví koly. Jsou tady zvyklí nevracet nazpátek a to se nám nechce. Prostě už z nás nedostanou nic, pokud to nebude ku prospěchu pohybu vpřed celé expedice. Je něco kolem 17.00. „Co budeme dělat? Mám hlad.“ „Jdeme na průzkum.“ Na to pohotově Ondra. Nebráním se a vyrážíme. Celkem odvážně se pouštíme do města.
Procházíme tmavými, ale živými uličkami a ani si nás nikdo nevšímá. Docházíme až ke grilu, který jsme objevili odpoledne. Koukáme se pod ruce kuchaře. Po chvilce zjišťujeme, že si vlastně nic nedáme. Sekaná upražená žebra nás moc nelákají, ještě když zjišťujeme cenu. Sedáme si, ale v restauraci a dáváme si pivo. Hezký večer, příjemná teplota a pohoda. Pivo nic moc, ale aspoň něco. Ale pořád máme hlad. U pece sice visí svlečená koza, ale na grilu jsou jenom kosti. Ptáme se slečny, co nás obsluhuje, co nám nabídne k jídlu, ale ukazuje jenom nad gril, kde si čteme ceny jak v lepší restauraci v Brazza. Odmítáme a sosáme teplající pivo. Najednou se ukazuje chlápek s bagetami. Už stojím u něj a beru dva velké rohlíky s margarínem. „Večeře šampionů.“ Dělá si srandu Ondra.
Potom už jenom platíme. Slečna říká neuvěřitelnou cenu, ale platíme. Poté si říká o peníze za obsluhu. To se smějeme a odcházíme.
Na ulici nás zastavuje malíř se svými plátny. Nic nechceme a tak mu ukazuju demonstrativně obsah kapes a vyndávám 1000 fňufníků, tedy asi 1USA. Pán nelení a pořád ukazuje obrazy. Pořád mu ukazuju 1000. On říká 5USA. Obchod končí jeho „Olala to není ani na pivo“, vráží mi nějaký obraz a mizí ve tmě. Škoda jen, že nám nedal jiný, který se Míšovi líbil o něco víc. Ale smlouvat nám asi jde.
V pokoji si dáváme ještě nějaké jídlo a už padáme do hajan. Ondra si ještě chvilku dělá diskotéku a mě jak jinak než potom místním pivu bolí trochu hlava. Musíme zase začít více pít.

Den 4.2.2012

Ráno trochu pod mrakem a my nemáme na dopoledne plán. Musíme počkat na Mutambu. Míša vstává velice pomalu. Ondra se hrabe v počítači a vymýšlí vaření na balkóně.
Kolem 12.00 se přesouváme do mrazničky. Recepce je jako vždy vymražená asi na 20°C. Koukáme na zprávy a já píšu deník. Počasí hlásá na dnešek příjemných 36°C. Když člověk vylezl ven, bylo to jak v sauně. I ten čmuk vyschlého dřeva tady byl. Ondra to nazval: „Připálený vzduch.“
Čekáme. Je jedna. Voláme. „Už finišuju v práci a jedu.“ Koukáme na zápas v ragby. Je to něco. Ti chlapi jsou, jak ze železa následující zápas fotbalistů je k smíchu. 16.00. Voláme. „Už jsem na cestě.“ V 18.00 voláme a nezvedá. Voláme ještě Sergemu a sdělujeme mu situaci a prosíme ho, ať zakročí. Dalších 20 minut se nic neděje, když v tom přijíždí náš africký oblíbenec pan Mutamba. „Já budu ten zlej, to mi jde.“ „Hlavně nekřič.“ „Ne budu muž v pozadí.“ Mutamba vystupuje z auta a má něco jako provinilý výraz. Já mu ho nežeru a ani k němu nejdu. Pěkně z výšky na něj koukám. Z výšky schodů. Podává mí telefon a já jenom ukazuju na Ondru. Serge. Domlouváme, že mu potom zavoláme. „Tak pane Mutambo. Kde jsou naše pasy s vízy?“ „Moc pasů. Moc práce. Budou v Pondělí.“ Ondra jenom: „Hm, měls pravdu.“ Jenom krčím odevzdaně rameny. Ale Mutamba pokračuje a dává tomu jednu korunu za druhou. Nakonec z něho vypadlo: „V pondělí v 10.00 přijedu s vízy, pojedeme na ambasádu Namibie a vy si ve středu podáte žádost o víza v Matadi, kde to bude zařízeno.“ Česky Ondrovi povídám: „Jak chce otevřít zavřenou ambasádu Namibie?“ „Jestli to tak je, nemuseli jsme si to prodlužovat.“ Ondra mu děkuje a ještě pro ověření si to přeříkávají znova a ukazují na mobilech datum. OK. Loučení a Mutamba odjíždí. Zase už na sebe koukáme a nevíme, jestli máme řvát, nebo se smát. Čubky z nás prostě ždímou prachy jak jen to jde. Takový je systém, když do něho spadnete. Solíte a solíte a živíte dalších „X“ lidí.
Voláme Sergemu, který se chystá na veletrh do JAR. Prosíme ho o sdělení kontaktu, až tam bude. Je to jediná trochu páka na toho zmetka. Dále mu sdělujeme naše pocity a zkušenosti a z těch je jasno: „Sergi, myslíme si, že pokud nebude bezpodmínečně nutné, tohoto pána vypusť z businesu. Je to nedobrý pán.
(Poznámka: používáme horších označení tohoto zmetka.)
Serge se směje a potvrzuje nám naše pocity. Prý, když dělal v přístavu, bylo s ním dobré obchodovat, ale potom co předvedl, ztratil důvěru.
Vyrážíme do města ulovit nějaké papu. To co se potom děje je víc než dobrým završením toho nudného dne.
V klidu brouzdáme po nejhlavnější ulici tohoto města. Občas nahlédneme do nějakého obchodu, nebo restaurace a koukáme do menu. Tedy hlavně Ondra je průzkumník. Já jsem velký a dovnitř se moc nehrnu, pokud není jasné, že si sedneme.
To takhle jdeme po této ulici a chceme zahnout do ulice a nabrat směr zpět, když v tom na nás začíná pokřikovat banda tří kluků. Začínají až nepříjemně zkracovat vzdálenost. Zase nějací žebráci nám obou, jak zjišťujeme posléze, problesklo hlavou. Jeden mi, ale šahá po kapse. Ti dva nás obestupují a začíná povyk. Najednou je kolem nás plno až do jednou strkám a ten naštěstí letí daleko. Jen koukám po Ondrovi a ten má jednoho. Drží levou rukou jeho ruku na foťáku v kapse a pravou se blíží pod jeho krk. Vše je zpomaleno jak v Matrixu. Vidím, jak se jejich pohledy střetávají. Černoch mhouří oči a čeká úder, ale Ondra ho správně jenom odstrkuje. Už mám zase kolem sebe dva. Jeden mi už strká zase ruku do kapsy. Opět do něj vrážím a ten odlítá. Couvám k Ondrovi s tím, že tam je jenom jeden. Omyl. Ondra už zápasí se dvěma. To už, ale přiskakuju já a už za couvání vyklízíme prostor a obracíme k rychlému ústupu. Najednou ještě z leva přibíhá jeden a něco gestikuluje. Zákon tlupy a už ho zase odstrkujeme. Naštěstí už proti nám kráčí ochranka od přilehlé budovy a lapkové se dávají s pokřikem na ústup.

(Poznámka: Ten poslední přibíhal už prostě jenom tak, že se něco děje a jsou v tom bílý. Zákon smečky. Do té doby je určitě neznal. Chovali se jak smečka toulavých psů s tím, že prostě chtěli něco urvat. Naštěstí se jim nic nezablýskalo v rukách a tak to byla jenom strkanice. Dostáváme se do situace a rozhodování kdy udeřit a zachránit se sami, ale v tom je právě ten háček. Čím víc ublížíte v rámci svého přežití, tím víc budete zde lynčováni. Tady se nikde my neschováme. Nás se tady nikdo nezastane. Aspoň nám to tak přijde. Bílá duše je ceněná pouze, když opouští tělo. Začínáme dávat za pravdu panu Kozlovi o džungli, v které se teď pro nás proměnilo DRC.)

(Poznámka: Naštěstí už sebou nic nenosíme. Máme v kapse pár peněz, Ondra malý foťák, tentokrát jsme měli i pepřový sprej, který jsme nestihli ani vytáhnout, většinou pasy v zadní kapsičce a vypnuté mobily. Batoh na zádech by byl asi nepříjemnost v téhle tahanici.)
Odcházíme s ochrankou dále od křižovatky a sbíhají se kolem nás další a další zvědavci a ptají se co se dělo. Celkem v klidu říkáme, že nic. Já si zavazuji pro jistotu tkaničky víc napevno. Ochranka nám nabízí obejití inkriminovaného místa jakoby zadem. Je to v podstatě jenom plod oddělující lapky a nás. Je to necelých 20 metrů ulice, kde není žádný muž zákona nebo ochranka budovy. Zlostně na nás křičí a posunkují. Nic. My si jich nevšímáme a pokračujeme za mužem s obuškem. Ten nás doprovází ještě asi 15 metrů a potom už zde jsou jiní. Ulice plná lidí, obchůdky, jídlo. Prostě večerní pulzující ulice. Jen má na každé straně špunt s ochrankou a lidé do ní jenom vjíždějí auty. Člověk by si myslel, že na nejhlavnější ulici bude relativně v bezpečí a nakonec se zdají být v pohodě ty vedlejší. Jde s námi kluk z JAR. Povídá o tom, jak se občas do centra stahují tyto tlupy a snaží se najíst. My měli trochu smůly. Všude sedí nějaká ochranka a tak míříme pomalu k domovu. Ondra se mě ptá, jestli půjdeme ještě někam, ale mně se po pravdě nikam nechce.
Jdeme ulicí, kde je víc než hodně policistů a je zde něco jako KFC, ale jmenuje se to CFC. Zapadáme dovnitř a dáváme si do nosu. Relativně normální ceny na to, co jsme viděli a i prostředí v pohodě. Při jídle znova a znova přichází tu ten, nebo onen s teoriemi a znovu a znovu prožíváme okamžik přepadení.
Nakonec děláme závěr, že to dopadlo dobře a 5 útočníků je v pohodě. Naštěstí neměli nic, čím by to zdramatizovali. Nikomu se nic nestalo. Paradoxně i jim se nic nestalo a to je víc než dobře. Jíme a je fajn.
Cestou domu jsem já trochu jak na trní. Ondra se tváří v pohodě, ale přeci jenom si převazuje taky tkaničky pro případ běhu. Rychlého běhu. Já už dřímám sprej v ruce, a koukám nedůvěřivě na lidi, co se přiblíží na míň než 3 metry. Ondra nakonec říká to samé o svých pocitech.
Od té chvíle zdravíme všechny hlídače, které potkáváme cestou. Třeba se to bude hodit. Zapadáme do pokoje a leháme si. Ještě notnou dobu probíráme, co se stalo a Míša si hraje na Bruce Leeho, slavného karatistu. Příště, ale nohy na ramena dřív.
Dáváme klimatizaci na příjemných 28°C a jdeme spát.

Den 5.2.2012

V noci Ondrovi bylo teplo a tak jsme to stáhli na 27°C. Nad ránem se akorát ozvalo: „Spíš?“ „Ne.“ Smích. „Je mi asi zima.“ Dáváme na 28°C. „Ty vole si v přechodu?“ Potom zvuky z toalety, které mě jako lapiducha výpravy moc nepotěšily a taky za ně Ondra dostal vyčiněno, chudák.
Nevstáváme, Do džungle velkoměsta asi dnes nepůjdeme. Máme i tak hodně aktivit. Od praní, vaření, dělání pořádku v papírech, penězích. Prostě honička. Nakonec rozmýšlíme a jdeme do auta pro věci na vaření a tak. Míša si trh jediné kraťasy. Naštěstí už je naše oblečení kompatibilní a už mám zase kraťasy a Ondrovi dvoje stačí.
(Poznámka: Ano Míša to s kraťasy moc nezvládl. Hlavně proto, že první nás opustily nezvykle brzo. Naštěstí Ondra dostal jedny od taťky v Akře.)
Jdeme i na obhlídku kostela. Zdá se, že by kolem něho mohl být klid a tak beru i velký foťák. Ondra zjišťuje otevření přilehlého obchoďáku a tak uklízíme fotoaparát a jdeme na obhlídku. Ceny jak z Marsu. 1,5 litru koly 200 Kč. Jogurty kolem 150 Kč a to jsou takové ty, co vypadají jako chrchel. Kupujeme chleba.
(Poznámka: zase jsme se dostali do sladkého území. Pečivo se skoro nedá jíst.)
Obracíme zpět. Ondra vaří a já peru. Píšeme pohledy a je celkem dobře. Klasická odpočinková neděle, kdy na nic nečekáme. Ondra mastí karty. Následuje internet, něco do bříška z palubních zásob a uleháme do pelechu. Zítra to zase vypukne. Boj s Mutambou. Potom už snad jen Matadi a boj s cestou.

(Poznámka: Pořád víme, že když vyjdeme do ulic, jsme potencionální kořist pro zdejší nedobré lidi. Také jsme už dávno přizpůsobili věci, co s sebou nosíme, ale jak vidět člověk se pořád učí.)




 
 

 

 





Facebook

 
 

optimalizace PageRank.cz
Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy