Vítejte naSPARTAKY.CZ, Škoda 440, 445, 450 - Spartak
_TOGGLE
_TOGGLE Hlavní nabídka


 SPARTAKY.CZ Open/close this menu




 SHÁNÍM-NABÍZÍM Open/close this menu

 STAHUJ Open/close this menu

 Sčítání Open/close this menu




_TOGGLE Uživatelé

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: xxxDušan
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 3258

Spartakovců on-line:
Spartakovců: 0
Návštěvníků: 80
Bots: 2
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE Vyberte si jazyk

_TOGGLE Kalendář akcí
10/08/2018
SPARTAKYÁDA 2018
 
24/08/2018
Kaplice
 
31/12/2018
Silvestr
 

_TOGGLE SpartakyWiki: Vyhledávání
 

ČlánkyReportážeExpedice Afrika 2011 › Expedice Afrika 2011 - Kdo chce do Angoly, musí...
Expedice Afrika 2011
Expedice Afrika 2011 - Kdo chce do Angoly, musí...
Napsal: admin den: Středa Únor 15, 2012 (21:34:20)   (1130 přečtení)

 
Ptaci v Kinshase
Ptaci v Kinshase

Reportáž

Kdy

6.-12.2.2012
KdeVětšinou Kinshasa a její ambasády
Kdo se vydá do Afriky a dojede až tak hluboko jako kluki, musí počítat s tím, že Samuel Beckett nemohl napsat vše.

Po čekání na Godota, nenapsal pokračování zamýšlené trilogie Čekání na Mutambu, ale ani Čekání na Kryšpína. Totiž chcete-li pokračovat dále do Angoly atd., musíte sehnat něco jako sluhu dvou pánů. Tentokrát nikoliv Trufaldina, ale právě Kryšpína.

Bezdětní Spartakovci by si měli všimnout, že velmi levné děti jsou na prodej ... promiňte, tohle mi přestalo připadat jako vtipné. Bohužel i taková je Afrika. Smutnej

Rancher



Den 6.2. 2012
Dnes ráno dobrá snídaně. Čaj a mazanec. Teda chleba, ale sladký, který má opravdu náběh v puse jako mazanec.
Potom klasický scénář posledních dnů. Čekáme na pana Mutambu. Samozřejmě přihází místo v 10.00 v 11.25. Míša spolknul: „Grrrrr!“ A už se kouká do pasů na prodloužená víza. „No aspoň něco.“ Ondra je pro tuto komunikaci mluvčí a já jenom hážu otázky. „Zeptej se ho na těch 40USA, co má vrátit.“ Ale jako kdyby věděl, na co se ptám a už říká pohádku o tom, jak nám udělal lepší a multivstupní víza, místo obyčejných. Koukám trochu pobaveně, ale budiž. Máme pasy a máme zdejší prodloužená víza.
„Co dál?“ Ptá se Ondra. Plán je takový, že se volá kamarád, co by měl pošéfovat víza do Angoly v Matadi. Kamarád to nebere. Mutamba odchází a říká: „Potom.“ My sedíme a koukáme. Po asi 20 minutách: „Ondro? To tady můžeme sedět taky do večera.“ „No. To jo.“ Voláme Mutambu a ten nás dostává. „On říkal, že zavolá a přijde večer s kamarádem.“ „Cože? On říkal, že zavolá? Mutamba?“ „Jo.“ Na to Ondra.
Aspoň nám uvolnil ruce a my můžeme do terénu. Klasika. Směnit fňufníky z Brazza za fňufníky z Kinshasy. Vybrat. Nakoupit. Poslat pohledy.
Ordinujeme si léčbu šokem a procházíme kolem místa přepadení. Absurdní. Je tam jeden ten zmetek. Mává, směje se na nás a dává prst nahoru. „Ty vole! Vidíš tu čubku?“ „No. Dává najevo, že jsme bouráci.“ Na to Ondra a oba prskáme smíchy.
Jdeme dál, když Míša najednou: „Je hele! Vrakoviště. Jeee a policejních motorek a aut.“ „Aha, ale to bude asi policejní stanice, víš?“ Na to Ondra. Opravdu. Procházíme kolem ruiny v koloniálním stylu a před ní se válí rozsekané motorky a auta v policejních barvách. Ondru musím krotit, aby nefotil. Hemží se to tady, až to není příjemné. Škoda. Byla by to pěkná fotka.
Jinak nás všichni přes den, tak jakoby kontaktují. Mávají a dávají palce nahoru. „Asi normální běloch se tady neodváží a tak nás zdraví. Máme po včerejšku respekt.“ Vymýšlí Ondra teorii. Tuto asi ještě poopravíme.
Dorážíme na poštu. Ohromná budova.
Po podání pohledů odlehčujeme značně batoh od peněz. „Vidle potřebuju.“ Říkám, když vyndávám balík z batohu a odpočítávám 33 tisíc. Cca 600Kč.
(Poznámka: nejvyšší nominální hodnota zdejší měny je 500. Takže máme pořád plný kapsy peněz. Do peněženky se to fakt nevejde. Jsme prostě v „balíku“.)
V nějakém obchoďáku, kde nás párkrát trefilo z cen, kupujeme i jídlo na vidličku a pádíme domů. Je toho opravdu hromada, oba funíme a Ondra ani nedojídá. Odvalujeme se na pokoj a uleháme.
(Poznámka: ještě si občas zobneme prášek na bříško a jak to tak vypadá, děláme dobře a tyto prášky na posílení fauny a flory fungují.)
(Poznámka: Zdejší misie funguje jako sirotčinec, kam si jezdí bílé páry pro adoptování černoušků. Je zajímavé pozorovat páry z Itálie, Ameriky a další jak si osvojují černé děti. Tyto jsou na adopci poměrně velké. Odhadujeme okolo 4 let. S tím, že samozřejmě vůbec nerozumí. Umí tak maximálně místní jazyk Lingalu. No, ale snad budou mít po zkrocení lepší budoucnost. Jsou opravdu hodně živé a u nás se tomu říká hyperaktivita. Napadá nás také, že jsou zřejmě tady děti levné…)
Kupujeme banány a opravdu už asi máme trochu pokročilou taktiku na smlouvání. Já mám většinou peníze a Ondra začne s informacemi o ceně. Tentokrát to, ale fakt pán přehnal. Za 20 malých banánků si řekl 5000 fňufníků. Sahám do kapsy a našmatal jsem 2x 200. Vyndávám ještě Jednu 500. Ondra se zatím dostal na 3500. Ukazuju peníze a po chvilce, kdy jsme se dostali na 2500, vyndávám ještě 500. Mezitím se my domlouváme kolik a kam se maximálně dostat s cenou. Pán říká poslední částku 2000 a já odcházím a Ondra zůstává. Pán zjišťuje mizící peníze a svoluje. Cca 2 minuty času a myslíme, že jsou obě strany spokojeny.
(Poznámka: V podstatě tady všechno začíná na 5 USA.)
Při příchodu na misii musíme kvůli Ondrovi k pánovi s cédéčky. Ani se nebráním. Ondra říkal, že tam má pán zajímavé věci. Nakonec se chová jako ne špatný obchodník a za chvilku odcházíme s první érou místního jazzu, samby a rumby.
Po vytrávení jdeme na net. Po hodině za námi přichází hotelový zřízenec a sděluje nám návštěvu, která na nás čeká na recepci. „Mutamba!“ Vykřikujeme společně a už mažeme. Úplně jsme ho vypustili. Řekli jsme si plán, který ho trochu už vynechával.
Pan Mutamba přivedl svého kamaráda, který pracuje prý na ambasádě Angoly a měl by nám v Matadi zařídit obyčejná víza. Komunikace je vtipná, ale Mutamba se už celkem solidně rozmluvil anglicky. Nakonec se věc má tak. Zítra dojdeme pro víza do Namibie, která jsou prý už předjednaná. To už nekomentujeme. Potom nakopneme Klaudii a přejedeme do Matadi. Když píše čas odjezdu do Matadi 16.00, nadskakuju. „Ondro! Za tmy nikam nejedeme!“ Domluveno. Vyjedeme brzo ráno ve středu a kamarád, který neumí ani slovo anglicky bude s námi spát na hotelu tady v Kishase a brzo ráno vyrazíme, abychom byli do 12.00 v Matadi. No snad to půjde. Vše domluveno a pán se dostaví zítra okolo sedmé večer. Zase si budeme s Ondrou funět za krk. Odsouhlaseno. I cena odsouhlasena. No dojej nás jako kravičky, ale nedá se nic děla. Sice slyšíme spoustu chytrolínů, ale ať přijdou a popovídáme si. Ještě chvilku netujeme a rozebíráme situaci a nám opravdu už nic jiného nezbývá. Jdeme spát.

Den 7.2. 2012
Ještě před snídaní cca v 8.00 volá Mutamba, že je velmi zaneprázdněn. To nás nepřekvapuje, a tedy sami vyrážíme pro víza do Namíbie. Já jsem od rána trochu zpruzený a už mi to leze na nervy, ale Ondra mě usměrňuje.
Cestou na ambasádu zjišťujeme hromadu věcí. Jako připočíst aspoň 20 minut na cestu, která trvá asi 5. Cestou si nás nejdříve odchytl moto policista, který po chvilce, když jsme ho zahrnuli všemožnými papíry, říká nakonec: „Dejte mi dolary!“ Krčíme rameny a odjíždíme.

(Poznámka: Mezinárodní řidičský průkaz vydávaný naší drahou zemí je pěkně na nic. Spíš to je papír na vyvolávání nepříjemností. Přitom by stačilo pár cizojazyčných popisek a číslo průkazu nedávat na desky ze zadu, ale dát toto číslo pěkně třeba pod fotku a datum vydání označit jako datum vydání. To je první věc, kterou na nás tlačí: „Máte to propadlý.“ A než jim vysvětlíte, že to je datum vydání, můžete už se už choulit v base.)

(Poznámka: Může se zdát, že máme velké oči, co se týká místního života a nebezpečí, která skrývá, ale je to náš pocit a zkušenost. Třeba by jiní měli jiný názor a zkušenosti.)
Druhá kontrola je už vtipnější. Stojíme na semaforech a koukáme na policejní odtahový vůz, co jel před námi, jak za křižovatkou dělá manévr alá loď Concordie. Zastavuje celou dopravu a my se bavíme. „Vidíš je blbce, co tam vyváděj?“ „Trubky.“ Smějeme se, ale to nás přechází. Ten manévr byl kvůli nám a dodávka nám zatarasuje cestu. „Ahaaa.“ Na to Ondra. Probíhá zdravení a tak. „Hele viděls to?“ Najednou Ondra polekaně říká. „Ne, co?“ „Něco nám šoupli pod kola.“ „Tak nikam nejezdi, jo?“ Následovalo Ondrovo oblíbené: „Jéééééah.“
Kluci si na nás vymýšleli kde co, ale tím jak je Karnet plný razítek a různých utrhaných papírů, působí jako nejvíc největší dokument a většinou dají pokoj. To se děje i teď a my čekáme zase na zelenou a doufáme že za tu minutu nepřijede další hlídka.
Na ambasádě Namibie samozřejmě o něčem takovém, že by dvou bělochům měli udělat víza a ještě na počkání, nevěděli. Ondra volá Mutambu a ten při druhém telefonu říká o tom samém. Prý až ve čtvrtek. Spravilo to pár nadávek směrem k tomuto pánovi a už se zase smějeme.
Opět vyplňujeme spoustu zbytečných kolonek, až Míša dělá chybu a je naštvaný. Potom mu Ondra zase mění datumy vstupu a výstupu a to už pění. To už i paní za okýnkem se kouká co se děje. Vše odevzdáváme a je jasno. Dnes, ani zítra víza nedostaneme. To až ve čtvrtek. Poprvé si od nás neberou ani peníze a to se nám zdá solidní. Nejdřív prověrka a potom víza.
Je jasno. Musíme překopat celou strategii útoku na Matadi. Počítáme náklady a moc radosti nám to nedělá. Je jasné, že tato země nám udělala takovou díru do rozpočtu, že budeme muset zahájit škrty a utáhnout si už tak utáhlé opasky jestli chceme vidět cíl. Pro jistotu aktivujeme kamarády, co přislíbili pomoc.
Po dojetí na základnu počítáme náklady na jednotlivé varianty. Nakonec vítězí počkat do čtvrtka, vyzvednout snad víza do Namibie a popojet do Matady. S pomocí, nebo bez. Při tomto nás vyrušuje recepční a prý máme návštěvu.
„Mutamba?“ „Ten říkal, že ve dvě.“ „Hm, tak jdeme.“ Na recepci nás čeká překvapení v podobě Kryšpína z Angoly. Pomocníka na víza. Koukáme co se děje a zkoušíme se s ním domluvit. Nakonec to jde celkem dobře, ale pořád máme pocit, že je něco špatně. Ondra má trpělivost a tak pořád dokola a dokola si to opakujeme. „My dostaneme víza ve čtvrtek a ty s námi ve 3 vyrazíš do Matadi. Tam se vyspíme a ráno podáme žádost a odpo máme víza, jo?“ „Si. Se bo.“ Paráda. Domluveno. Po chvilce bere Kryšpín do ruky papír s časovými náčrtky a říká to úplně jinak. Jdu do vývrtky. Nekecáme, ale fakt jsme mu to říkali 9x. Snad to bude platit. Problém je v tom, že on pořád sedí a čeká na Mutambu. Je něco před 12.00. „Co tady s ním budeme dělat?“ „No nevím, hlavně to stejně zapomene, co jsme tady plánovali.“ Potom si Kryšpín ještě říká o peníze na kredit, aby mohl zavolat šéfovy o kavkách, co veze.
(Poznámka: podobný příběh jsme už četli. Končilo to tím, že provázející policista spával v báječném hotelu a cestovatelé v autě. My máme jasno. Jedna cimra a klidně budeme spát na zemi.)
Mutamba říká pořád, že přijde, ale my tady nechceme prosedět náš čas. Kryšpín pořád čeká a je nám to jasné. Bude ještě něco chtít. A ano. Po chvilce říká o problému se spaním a potřebuje 150USA. „Je to tady.“ Já na to. „Ty budeš, když tak spát s námi na pokoji, vi?“ Navrhuje Ondra. „Ok.“ Domluveno Kryšpín vstává a odchází. Je to celkem sympaťák a jeho jméno je psáno Chrispain, takže proto Kryšpín, ale nevíme to jistě. Během loučení přijíždí nová várka rodičů. Je to zvláštní. Někteří si přivážejí i křesla. Zřejmě tady chvilku pobudou.
Vyrážíme na nákup bez čekání na Mutambu. Ten stejně nepřijde.
Koukáme na ceny a třeba ping-pongový stůl zde stojí 1280USA a třeba motorka o objemu 200cm3 1800USA. Zajímavé.
Večer chceme jít na fotbal. Hraje se pořád ještě Africa CUP. Fotbal se nekoná a ještě tam pořád někdo povykuje. Netujeme a pojišťujeme si sumu peněz na ústup z Afriky. Potom už jen sladký spánek.

Den 8.2. 2012
Vstávačka až se nám chce. Vyrážíme na opětovné doplnění zásob peněz a nějakého toho zobu. Cestou kopírujeme dokumenty potřebné na prolomení hranic do Angoly. Sehnat barevnou tiskárnu. Bez komentáře, ale daří se. Jdeme kolem místního mrakodrapu, o kterém jsme přemýšleli, že bychom ho zdolali. „Tam musí být, ale rozhled.“ Smutně kouká Ondra na mrakodrap. „Jestli tam nepůjdeme hned, tak už nikdy.“ Na to říkám nezvykle já a už k němu míříme přes adrenalinovou osmiproudovku.
Ochranka samozřejmě neví a tak nás posílá na recepci. Vysvětlit jim naše záměry je na další stránku. Nakonec pán na recepci je celkem schopný a už jedeme výtahem za šéfem baráku. Čekárna s anglicky mluvícím pánem a už jdeme k šéfovi. Tak takhle si představujeme šéfa. Boss. Chlap jak hora. Prostě kus černocha za pořádným stolem umístěného tak jak má. Se světlem v zádech. Přijmul nás vřele a už poslouchá náš smělý plán. „Tak to nepůjde.“ A naznačuje, že by ho mohli zabásnout a nás jakby smet. Prý existuje možnost si dojít pro povolení a potom možná a vysvětluje kde a kdy. To samozřejmě už není pro nás. Děkujeme a s fajn pocitem couváme s kanceláře.
„Takhle by to mělo bejt. Usměvavej a fajn chlap.“ „Jééééah.“ Na to Ondra a s dobrým pocitem se suneme k výtahu. Ten nějak nejede a tak jdeme pěšky po schodech. Hle, kus Kinshasy s ptačí perspektivy. Ondra už fotí a já dávám bacha, aby nás někdo nenačapal.
(Poznámka: budova v moderním stylu vypadá jako nějaký bunkr. Malá okénka a masivní zdi. Působí to velmi chladně a trochu jak z nějakého sci-fi.)
Po sejití a opuštění budovy míříme k přilehlému náměstí. Je to obrovské náměstí, na kterém končí osmiproudka. Za náměstím už nic důležitého, kromě nádraží, není. V podstatě konec města.
(Poznámka: žádné info o tomto náměstí s monumentem jsme na internetu nenašli.)
Obcházíme monument. Fotíme. Komunikujeme s dětmi.
Koukáme na místní další zajímavé zaměstnání. Je jím fotograf. Je tady asi 10 chlápků co měli asi na to si koupit nějaký kompakt. Teď tady chytají lidi a hned jim to tisknou na malých tiskárnách. Na nás to taky zkouší, ale mají smůlu. Vždy kouknu na Ondru a ten vyndá foťák. Jen nevíme, zda oni, na rozdíl od nás, nemají nějaké povolení. Jsme i svědky toho jak jeden fotograf odhání nově příchozího fotografa.
Korunu tomu dávají čtyři ženy, co přicházejí s nějakým zasloužilým fotografem. Stoupají si jakoby před nás, když jedna si stoupá bokem a už nás k ní žene celý zbytek party. Smích a my se snažíme tvářit nepřekvapeně. Další komický moment následuje vzápětí. Jedna holka bere dítě za ruku, ale jako jednou za jednu a zvedá ho do úrovně Ondrova pasu a naznačuje něco jako: „Vem ho.“ Ondra na to vytřeštěně kouká a chytá dítě. „Cvak.“ Další fotka do alby černošské rodiny. Potom skupinovka, ale jako oficiálně bez nás. Teda holky si stoupají těsně vedle nás a dirigují fotografa jak si má stoupnout abychom byli v záběru. „Ahaaaa. Takže my jsme tady ta atrakce.“ „Proto ty zvednutý palce. My jsme unikát. Dva tydýti na procházce Kinshasou.
Ještě notnou dobu sedíme a nasáváme atmosféru. Během toho se před námi střídají žebrající děti. Nejlepší je první. Malý kluk asi 6 let, ale je to šéf. Nejdřív chce po nás jídlo, aby si hned u prvního prodejce koupil vafli. Potom nám nabízí papírové kapesníčky. Během dalšího rozhovoru si mává na dalšího a jí tu jejich smaženou kouli. Má gesta jako dospělák. Už jenom jak tomu muži s koulemi podával ty peníze, bylo zajímavé. Něco jako: „Já platím a ty se smekej.“ Hubu plnou krásných bílých zubů a veselé oči. Jako jeden z mála těchto dětí je asi schopen si vydělat.
Vstáváme a jdeme na nákup. Ondrovi včera udělal moc dobře jogurt a tak ho kupujeme i dnes.
(Poznámka: je jasno. Ondra je vybitý a mastná jídla ještě úplně nedává. Se prostě po. Dáváme na to bacha a je to dobrý.)
Je sedm a Kryšpín nikde. Jak jsme jenom o tom mohli pochybovat. Já skypuju, když v tom přichází Ondra a říká: „Je tady. Fakt přišel a já mu koupim kolu.“ „No tak jo.“ Svoluji.
Je to jasné. Penízky dělaj kamarády. Ondra mu posléze přenechává postel a stěhuje se ke mně. Sice ho trochu usurpuju, ale jsme už na sebe zvyklý.

Den 9.2. 2012
Ráno vstáváme před 8.00 a vše lítá do auta. Kryšpín nás překvapuje tím, že se hrne do auta. „Dyk měl nějakej svůj kšeft, ne?“ „Jeeeeah.“ Na to Ondra. Nakonec je vše samozřejmě jinak.
(Poznámka: člověk by si myslel, že ty všechny změny jsou způsobeny jazykovou bariérou, ale ne. Je to tím, že si za prvé nic nepamatují a za druhé si vymýšlí.)
Vyrážíme na ambasádu Namibie. Přísná, ale korektní paní nás žádá o peníze a je jasno, Víza dostaneme.
(Poznámka: doteď jsme cestou vůbec nepochybovali o tom, že nedostaneme víza. Teď i u těch nejjednodušších už pochybujeme. Není to jednoduché si nedělat domněnky, nebo to úplně nevidět v černých barvách. Snažíme se nemyslet, ale každý doufá.)
Paní říká: „Za dvě hodiny přijeďte.“ Tomu rádi vyhovořme, ale to se hned mění a následující 2 hodiny se mění v boj s časem.
„Hele Kryšpíne, jak je daleko k tobě domů.“ To se ho ptáme potom, co řekl o odvezení peněz, co mu máme dát domů. Míša brání mu je logicky dát. Dát, ale jenom část. Na to volá Mutambovi, ale tomu říkáme to samé. „Půlku teď a půlku až budou víza.“ S tím Mutamba souhlasí a ještě nám radí si vyměnit fňufníky pro policajty.

(Poznámka: takže co bylo domluveno: Kryšpín měl jít ráno po svém a potom měl přijít na 15.00 a my všichni měli vyrazit do Matadi. Nakonec je s námi pořád.)
„Hele, co ho odvézt a potom vyzvednout a potom hurá na cestu?“ Navrhuje Ondra. Souhlasím a vyrážíme. Jedeme prostě někam. Někam k letišti. No, bylo to hodinu tam a hodinu s odřenýma ušima zpět. Za ty dvě hodiny jsme projeli různými částmi Kinshasy. Od normálního města, přes slumy plných lidí, obchůdků a občas i viděných potyček až po okrajové části. Ty byly nakonec celkem hezké a v pohodě.
Na ambasádě jsme byli hotovi za 3 minuty a už je jasno. Hurá do Matadi. Kryšpín nám domluvil na zítra rande s konzulem a víza na počkání. Nevěříme tomu moc, ale byla by to velká náplast na uplynulé dny.
Jsme zase na cestě. Po asi 50 km vyjíždíme konečně z Kinshasy. Krajina se otevírá. Evidentně je to krajina po vytěžení pralesa. Sice zajímavá, zelená, ale holá. „Vidíš to? Těším se do stanu, bez lidí.“ „Já taky.“ Odpovídá Ondra překvapivě bz toho jeho „Jeee“. Je to už únavné čím dal víc. Ano já to nesu už špatně.
(Poznámka: Jsem ten co pořád vytahuje naše peníze z kapsy. Pořád a pořád. Počítá koli musíme mít a tak. Sice se říká a my to taky zkoušíme: „Peníze budou a my nebudeme“, ale musí to mít hranice. Nedá se nic dělat. Teď je nejdůležitější a opravdu zlomový bod získat víza do Angoly. Pokud se to nepovede v nejbližších dnech, tak to bude neúnosné pro rozpočet. Teď šetříme na věcech na kterých se moc ušetřit nedá. Jídlo. Nikde jinde nejde šetřit pokud nechceme spát někde na periférii a držet hlídky a modlit se, jestli najdeme Klaudii na všech kolech a s kredencí na střeše.)
Kryšpín je celkem fajn, i když jsem ve střehu. Nenápadně pořád něco zkouší získat ze svých peněz. Začínají první kontroly, ale tam si ho získáváme. První kontrolu jen přibrzďujeme a pán vytřeštěně jenom kouká a tak šlapeme na plyn a pryč. „Aha.“ Na to Kryšpín, který už svíral peníze v ruce jako propustku. Další už projíždíme kouzelnou formulkou „Turist“. „Vidíš to, Ondro?“ „Jo, oni normálně skoro salutujou.“ Nepochopitelné. To je další absurdní věc. Celou dobu po nás někdo něco chce, ale tady jakmile řekneme, že jsme turisti, tak nás pouštějí. Smějí se na nás a jsou snad i fajn.
Chce po nás 15 000 na poplatky. Ty mu nedáváme. Jenom část. Potom se děje něco, co jsme pochopili až později. Přijíždíme k placenému úseku, kupujeme lístek a vyrážíme. Potom přijíždíme na další a on chce peníze na zaplacení dalšího úseku. „Kryšpíne, tam bylo, že to je až do Matadi!?!“ Podáváme lístek obsluze, která si z něj trhá kus, a my jedeme dál. V autě je ticho. Jen vidím Ondru, jak se dusí v polštáři. „Tak co Kryšpíne?“ Ticho. Za chvilku už je téma jinde.
Zastavujeme za bagetu a kolu. Odpočinek a hurá dál. Další zastávka je pro přečerpání. Taky u koly a malých vaflí a nabídky sňatku pro Míšu. „Pryč!“ Smích. Střídáme a Míša se mačká vzadu.
Po kontrole, kde Ondra vytáhl bravurní trik s nerozuměním už Kryšpín vykřikuje: „Kaskader, Bandit!“ Plácá se do kolen a směje se.
(Poznámka: a to neví, co mu předvede Ondra zítra.)
Takhle projíždíme kontrolu za kontrolou, s trikem za trikem, kopcovitou, zelenou krajinou nahoru a dolu, plnou zatáček. Také se těch 370 kilometrů k Matadi suneme pomaleji než bychom chtěli.
Kroužek techniků: Klaudie chrchlá na ventilech jak stařena a my už studujeme předstih. Ventily jsme pocelovali ještě v Braza a motor si vrněl, ale ten patok v nádrži je prostě na to oddělat naší novou hlavu. Největší dilema je s tím kam šoupnout předstih. S čím menším množstvím oktanů je předstih menší, ale nám se zdá, že by to chtělo obráceně. Trochu se to srovnává navečer, kdy teplota klesla a Klaudie jede celkem normálně. Taky je otázka, nakolik ovlivňuje teplota nastavení ventilů. Přeci jenom poštelovat ventily při 20°C není jako 30°C. To je na zamyšlenou, bohužel se nám nechce počítat tepelnou roztažnost jednotlivých komponent motoru.
„Ještě, že jsme vyjeli dřív než v těch 15.00:“ Jen tak si ulevuju a Ondra už s očima na předním skle kličkuje ve tmě po klikatící se silnici.
(Poznámka: zkoušíme taky naše vylepšená expediční světla a jak to tak vypadá, po lehkém poopravení nastavení, to bude parádní a funkční.)
Matadi nás vítá už ve tmě. Před námi se sem tam ve tmě blýskne osvětlený kopec. Sjíždíme z vrchu a je to hezké. Sjíždíme do údolí k řece Kongo. Na kopce, které vypadají, jako vánoční stromečky je hezký pohled.
Už začínám tepat Kryšpína: „Normal hotel, no expenziv, se bo?“ Jenom kývá. Tak nějak dostáváme pocit, že se moc nevyzná, shodujeme se s Ondrou. Občas si hodíme nějakou hlášku pro upřesnění pocitů a většinou to vnímáme stejně, ale bohužel ne dobře.
Vjíždíme do vysokých zdí plných ochranky. „Ty vole!“ „Klid, uvidíme.“ Uklidňuje mě Ondra, ale zbytečně, Je mi to a nakonec i Ondrovi jasné. Kluk jeden si to chce užít a tak nás přitáhl do nóbl hotelu. Po zjištění ceny já odcházím a Ondra ještě smlouvá.
Sháníme dál. Hotely jsou buď zavřené, nebo v rekonstrukci, nebo drahé. Nakonec to zkoušíme v jednom a nakonec v něm i zůstáváme. Jediné co je špatně, je fakt, že musíme koupit dvě cimry. Do jednoho pokoje nás nepustí a ani slevu se moc nedaří usmlouvat. Ustupujeme a už se hrneme na večeři.
Jídla kolem 200Kč. S Ondrou si dáváme nějakou malou antilopu. Jestli to byla koza, tak byla celkem dobrá, ale tuhá. Vtipně koukáme na to, Kryšpín na rozdíl od nás neměl ani jednu kostičku. Dál to, ale nepitváme a bavíme se promítanými klipy kousek od nás nad bazénem. Ano bazénem, který bohužel neprověříme. A teče teplá voda ve sprše a je zde wi-fi. Neuvěřitelné a cena nakonec celkem jde, kdybychom nemuseli platit dva pokoje. Kryšpín se nezdá. Nakonec to je taková sonda do černochovy duše. Přiznává 4 děti se dvěma ženami. Jedna je v Angole, kde má tři děti a s jednou žije v Kongu. Je mu 40 a dělá si legraci, že jsme děti. To mu ani nebereme.
Když odcházíme z večeře, už tam zkouší nějakou děvu a po hodině jí Ondra vidí od Kryšpína odcházet. Dále nás překvapuje svým chováním. Sice rozdává v podstatě naše peníze, ale občas někomu něco šoupne. Když jsme se ho ptali, proč to dělá, řekl jenom jedno slovo: „Solidarité.“ To nás trochu dostalo.
Vrátil nás trochu do reálu, když si přišel říct o pastu na zuby. Teda, abychom u jí dali a nastříkat proti komárům. Trochu trojčím a tak nakonec odchází s mým kartáčkem a nastříkaný. Ondra se jenom baví, když už ho ženu z pokoje.

Den 10.2. 2012
Ráno mě budí, jak někdo leze do pokoje a on si jde Kryšpín pro pastu na můj kartáček.
(Poznámka: Míša má dva. Teda měl.)
Ondra se při balení ptá: „Kde máš kartáček?“ Ale to už mu letí polštář na papulu. „Ty černochu. Si už taky nic nepamatujš.“ „Ahaaa. Dáreček. Ty jsi tak hodný.“
Potom zjišťujeme, že Kryšpín neví, kde je konzulát Angoly. Skřípu zubama. Nabíráme pomocníka, který nás tam má dovézt. Už ostře reaguju, kdy nás ženou 5 minut po městě, aby řekli: Otoč to a zpět.“ A ještě na místě, kde to fakt nejde a diví se, když jedu dál a pořád ukazují, kde se mám otočit. Ondra mlčí a já peskuju. Nakonec asi po 15 minutách parkujeme před konzulátem a čekáme.
Po asi deseti uklidněních, že šéf už je na cestě, si nás nakonec volá jeho sekretářka, aby nám řekla, že musíme do Kinshasy, že nemají stroj, nebo kdesi cosi, pro víza cizinců. Kryšpín je už asi 20 minut uvnitř. Nakonec nás překvapila její snaha, ale náš problém to neřeší.
Závěr je takový. Kryšpín tam prý volal a jeho kamarád tam bude. Ten opravdu přijel, ale háček je v tom, že konzul, co měl vydávat víza, tam není. Je v Angole a nebude a nikdo „neví“ kdy bude. Rezignuju. Ondra jenom kroutí hlavou. Ještě si nás volá sekretářka, která má chlupatý ruce a my se jí snažíme nějak ukecat, vymýšlíme vše možné. Už i zřetelně a hlasitěji artikuluju a Ondra jenom špitá: „Nekřič na ni.“ Já mu v klidu odpovídám: „já jí to říkám jenom důrazně.“ „Dyk víš, že maj radost, když běloch je naštvanej.“ Smějeme se. Nakonec to Ondra zkouší uprosit. „Není konzul, nejsou víza. Musíte do Kinshasy.“
Potom už jenom čekáme na Kryšpína. Ten vylejza a směje se. „Co se zubíš?“ Jdu na něj zhurta. A už tahá z kapsy nějaký papír s nějakým velký m razítkem a říká to, co jsme nechtěli slyšet. „Musíme do Kinshasy.“ Potom nám líčí, co nás čeká a je to víc fantastické než to, že bychom to dostali dnes a na počkání.
Takže prý: zítra dojedeme dopoledne za konzulem v Kinshase. Potom Kryšpín zavolá Konzula z Matadi co je v Luandě. Kluci se domluví. My vysolíme 500USA a náš problém bude vyřešen a my odjedeme s vízy do Angoly ještě v sobotu.
Oba prskáme a nechce se nám tomu věřit. Po převlíknutí do z gala do civilu, kopeme do vrtule a ženeme to zpět do Kinshasy. Cesta je hezká a zpětně fotíme Matadi a kopce kterými se vlní cesta. Je pod mrakem a příjemně. Po dvou zastávkách začíná pršet a průběžně prší pořád. Do Kinshasy přijíždíme už zase za tmy. Klaudie je prostě běžec na dlouhé tratě. Dokonce nás Kryšpín překvapuje, když nám kupuje ze svých peněz banány a ještě smlouvá cenu.
Ruch okrajů měst je fakt hustý. Ulice plné lidí, aut a kamiónů. Jsme i světky pár tahanic a honění, ale to se nás tentokrát netýká. Už se zase sem tam objevují grily a vůně proniká až do auta. Plán je jasný. Dojet do centra, dát si papu a domluvit se na zítra. Vše klaplo. Jídlo a domluva. Kryšpín jede domů, aby si mohl vzít na zítra gala oblečení a s námi spát dnes nebude. Tedy zda sežene odvoz. Čas na zítra je 10.00 u hotelu. Rande se má prý účastnit i Mutamba. Asi na tom má taky nějaký kus pro urvání z našich peněz. Celkem nás dostává Kryšpín, který prohlašuje, že to bylo fajn a že jsem rodina. Podání rukou a loučení. Stejně se zmetek nezapomněl zeptat jestli mu dám peníze. „Kryšpíne, no viza no many, tu morou viza yu get many. Kontrakt and korekt, si?“ A poklepávám důležitě na kabelku s penězy. „Se bo. Mujtu obrigadu.“ On na to portugalsky. Prostě to zkusil. Kdo ví, jestli bychom ho ještě viděli.
Jdeme do hotelu. Nikde nikdo. „Jako klíče máme.“ Říká spiklenecky Ondra. Ty jsem tak nějak nevrátili. Nechtělo se nám vracet.
Nacházíme v hotelu akorát pána z baru a už do něj hustíme. Je to vtipné. On mluví plynně francouzsky a my na něj anglicky a všemu rozumíme. Ukazujeme klíče a je snad i rád, za jejich navrácení. Potom telefon šéfovi a už jdeme do „našeho“ pokoje. Je neuklizený a tak zapadáme do svého bordýlku a smrádku.
Po pokusech Ondry dostat se na konto, já dopisuju deník a už padáme do komatu. Zítra nás čeká zase den „D“. Už by jich mohlo bytí méně.

Den 11.2. 2012
Den, jako každý jiný čekací. Kryšpín přichází místo v 10.00 v 12.30.
(Poznámka: hloupě odevzdáváme klíče od pokoje. Na to přicházíme následně.)
Už z dálky gestikuluje. Prý už byl u konzula, který mluvil s konzulem z Kinshasy. Máme mu co nejrychleji dát dokumenty a i pasy, aby je mohl předat konzulovi. Dáváme mu vše, co by mohl potřebovat. Už i peníze na transport. A zase čekáme. A motivační dárek pro konzula v podobě, jak jinak než, peněžní
Po cca dvou hodinách přichází zpět i s dokumenty. Koukáme do pasů a nic. „Kde jsou víza?“ „V pondělí je to tutovka.“ Na to Kryšpín. Podvědomě jsme to věděli, ale skutečnost dalších dní zde nás opravdu netěší.
Kryšpín odchází s tím, že tady zítra přespí a my všichni vyrazíme v pondělí ráno „pro“ víza.
Jsme už dost přešlí a tak jdeme aspoň pro klíče na pokoj. „Plno.“ Zní jasná odpověď. „Jak plno? Nemáte nějaký volný pokoj?“ „Ne.“ Nic víc nic míň. Jenom ne. Spíme tady skoro týden a oni se na nás ani nekouknou, tváří se u toho jak jsme jim lhostejní a to jejich „Ne“ je taky velká ukázka chování ve zdejších krajích. No nic. Počkáme, jak se situace vyvine. Jsou tu nějaké rezervace a někdo odjíždí. To se dozvídáme od pána, který celou situaci sleduje už delší dobu. Počkáme. V tom začínáme býti dobří.
Když si pánovi trochu stěžuju na vychování, jenom nám dává za pravdu. Prostě jim nechybí jenom vzdělání, ale hlavně vychování.
Začíná se smrákat a my jsme už trochu nervózní. Nakonec se ptáme na stan a ten je nám povolen přímo před hotelem. Paráda a už stavíme náš expediční domeček. Ondra se pobaveně kouká na to, jak s tím zápasím, a snaží se vymyslet, kdy naposledy jsme stanovali.
Následuje už jenom výpad na jídlo, kde jdeme mastňáctky do v podstatě KFC a potom se přesouváme na hotelu a čučíme na fotbal. Vyhrálo Mali, ale bylo to spíš ragby. Lezeme do našeho známého prostředí a potíme se. Obklopuje nás jakoby známé pachy a po dlouhé době naše první jsoucno. Ondra je z toho trochu nervózní a pořad se otírá: „Ble. Písek mám snad už i na bambuli.“

Den 12.2. 2012
V noci kolem stanu brousí psi. Nic neděláme a pořád na nás vrčí. „Asi nezná stan.“ Reaguje na něj Ondra a jde se vyvenčit. Já jenom poslouchá a čekám na boj Ondra vs. hladoví psi.
K ránu už plánujeme slepičí vývar. Kolem stanu se prochází kohout a řve jako tur. Nedaří se nám ho zahnat nebo utišit a tak raději vstáváme.
Dnes klasická snídaně jako v terénu. Čaj, kráva (sýr), „chleba“. Potom v peci stanu čekáme na Kryšpína. Ten zase říká do telefonu: „Aj kamin, aj kamin.“ Jenže když černoch z DRC řekne „já příjdu“, znamená to od teď až po neznámou budoucnost. Přichází opět s hodinu a půl zpožděním. Dáváme mu dokumenty a zase peníze na cestování. Je nám jasné, že využívá jen taxíky a moc nešetří. Prostě si to užívá.
Potom poprvé doplňujeme zásoby vody pomocí desinfekce.
(Poznámka: dočetli jsme se zajímavou věc pro přípravu pitné vody. Prý stačí naplnit plastové lahve vodou, která by měla být samozřejmě vizuálně čistá. Potom se položí nejlépe na plechovou střechu na dva dny. Prý stačí 8 hodin osvitu, ale pro jistotu a možnost oblačnosti se nechává dva dny na slunce. UV se postará o bacily. Jak geniálně jednoduché. Samozřejmě je ideální tuto vodu před tím přefiltrovat.)
Zase čekáme ve stanu, když přichází Kryšpín jenom s 30 minutami zpoždění. Neuvěřitelné. Jen zprávy se trochu pořád mění. Už tady nejde získat obyčejná víza. Už jdou získat jenom tranzitní s tím, že si s nějakým papírem dojdeme v Luandě na ministerstvo zahraničí a tam nám dají za úplatu ty obyčejná. Trochu změny, ale pohybu v před, se nebráníme a víme, že jsme schopní to s trochou úprav za těch 5 dní stihnout přeje Angolu.
Prý vše předal a potom mně rozhodně zvedl mandle. Začal po nás chtít peníze, co máme ještě u nás v depozitu za vyřízení víz. Rád bych mu věřil, že jeho dítě je nemocné, když to je normální scénář připuštění si někoho k tělu. „Jsem zásadně proti.“ Říkám rázně, ale Ondra mu chce aspoň něco dát. „Ondro! To je to jediný čím ho nutíme, aby nám pomáhal!“ „Já mu věřím.“ Dávám Ondrovi 50USA a říkám, ať si dělá, jak uzná za vhodné a trochu dramaticky mluvím ke Kryšpínovi. Ten jenom nechápavě kouká a já se jdu projít.
(Poznámka: v placení peněz pomocníkům se prostě nemůžeme shodnout. Ondra platí, jakoby se nejednalo o jeho peníze. Já jsem zase asi úzkostlivě opatrnej.)
Kryšpín odchází a my ladíme náladu a jdeme na jídlo a nákup. Kupujeme hodně zeleniny a vodu. Tou Míša lehce drbnul o balík nějakých piv a ten padá. Samozřejmě nám to napočítali dost teatrálně u kasy. Bylo to asi nejdražší pivo, co jsme tady platili a ani neochutnali.
Potom se tak placatíme kolem hotelu a komunikujeme s adoptivními rodiči. Tedy hlavně Ondra a já se věnuju deníku. Nechce se mi moc povídat. Ondra musí odpovídat na otázky typu: „A kamarád neumí anglicky?“ To už se potom jakože ozvu.
Procházíme se kolem hotelu, když nějaký zřízenec ukazuje na strom a říká: „Paga-paga.“ „Co?“ „Manžé.“ A už trháme a ochutnáváme. Jdeme dál když: „Bum.“ Přistálo vedle nás krásně zralé mango. Parádní svačina.
Den vrcholí finálovým zápasem Mistrovství Afriky mezi Pobřežím slonoviny a Zambií. Potom uleháme do našeho domečku a je nám dobře.



 
 

 

 





Facebook

 
 

optimalizace PageRank.cz
Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy