Vítejte naSPARTAKY.CZ, Škoda 440, 445, 450 - Spartak
_TOGGLE
_TOGGLE Hlavní nabídka


 SPARTAKY.CZ Open/close this menu




 SHÁNÍM-NABÍZÍM Open/close this menu

 STAHUJ Open/close this menu

 Sčítání Open/close this menu




_TOGGLE Uživatelé

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: Jindřich1960
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 3274

Spartakovců on-line:
Spartakovců: 0
Návštěvníků: 51
Bots: 1
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE Vyberte si jazyk

_TOGGLE Kalendář akcí
31/12/2018
Silvestr
 

_TOGGLE SpartakyWiki: Vyhledávání
 

ČlánkyReportážeExpedice Afrika 2011 › Expedice Afrika 2011 K i n s h a s a a a
Expedice Afrika 2011
Expedice Afrika 2011 K i n s h a s a a a
Napsal: admin den: Středa Únor 22, 2012 (08:06:26)   (1151 přečtení)

 

 

Reportáž

Kdy

13.2. - 20.2.2012
KdeKinshasa

13.2.2012

V noci začala Míšovi zimnice.

(Poznámka: zimnice v horku není úplně špatná. Člověk se může zachumlat a není mu horko.)

Ráno se přidala i teplota. V podezření je už zase malárie. „Naštěstí“ přišel průjem a ten to jako rozlouskl. Sice i malárie umí průjem, ale tohle má průběh jako tenkrát v Ghaně.

Balíme stan, protože poprchává. Přichází i Kryšpín. Nečekaně v čas. Mě není úplně dobře a je to zase tady: „Dejte mi peníze. Je to tutovka a potom se už asi neuvidíme.“ „Ondro! Nic. Až potom.“ „Já mu věřím a já bych mu to dal.“ Hážu mu peněženku se slovy: „Dělej jak myslíš, ale já s tím nesouhlasím.“ Ale to je už v době kdy beru nohy na ramena a utíkám na záchod.



Když jsem se vrátil, tak už tam byl Ondra sám. Zaplaceno a my máme být v 9.30 na ambasádě. Co se nám oběma zdá divé je to, že se k němu nemáme znát, až tam budeme.
Vyrážíme. Cestou bláhově tankujeme do plných. Klaudie je v kondici a plná zásob na cestu.
Jsme na ambasádě a jdeme dovnitř. Máme jít do čekárny a tam říci, že máme schůzku s konzulem a ať mu zavolají, že tam jsme.
Problém je v tom, že se s námi nikdo nebaví. První chlápek za okénkem nás rovnou posílá sednout. To ani neví, co chceme.
Když přichází druhý, vysílám Ondru. Od toho se dozvídá nemožnost dostat jakákoli víza v případě, že vlastníme auto a chceme s ním jet do Angoly. „Co to mele? Co je to zase za hovadinu.“ Říkám s klidným hlasem Ondrovi. Chceme po něm, aby zavolal konzula, ale to on neudělá. Prý když mu konzul řekne, aby nás pustil k němu, tak nás pustí. Patová situace. Jdeme ven a voláme Kryšpína. Ten už s námi moc nekomunikuje. Mluví na nás plynně francouzsky a pořád říká to samé: „Běžte do recepce, ať vám zavolají konzula.“ No prostě to je v prdeli. Zkoušíme to znovu a znovu, ale arogance opět čiší proudem a nějaká snaha je na nule. Prostě jsme bílí a nic nezmůžeme. Jsme závislí na sviních, co už mají své doma.
Po chvilce se trochu situace mění a my se dostáváme do meziprostoru. Bohužel zase k hajzlovi co si s námi už jednou vytřel. S lehkým arogantním tónem, zvednutým obočím a úsměvem v pravém koutku nám říká, že my si tady ani nic. „Nedám vám ani den.“ Jsme nikdo. Jsme špína na vši. Jsme ta nejmenší špína na malý protivný vši někde na nějaký opici. Hrůza a děs. Cloumá se mnou vztek a bezmoc. Ondra už prosí, ale je to jenom pro jejich pobavení. Zjevuje se nějaký pán a usazuje nás v přilehlé VIP čekárně. Asi se něco děje. Nic. Jen jsme překáželi v průchodu. Za chvilku k nám přichází ten parchant a ukazuje nám dveře. Prý jsme skončili a my jsme tady zbytečně. Chci po něm jméno. Zkoušíme už cokoli. Nic. Sedíme ještě asi hodinu a přemýšlíme co s tím. Nakonec ustupujeme. Voláme Kryšpína, který se dušuje, že večer přijde.
Jedeme zpět na hotel. Mlčíme. Potom při parkování trháme zadní kurtu na výfuku. No aspoň bude zábava. Míša si lehá na karimatku za auto a Ondra opravuje. Potom začalo pršet a prší a prší. Je jasno. Dneska se nám do stanu nechce. Já bych ocenil ve svém stavu postel, a jestli dorazí ten pacholek, bude lepší, když budeme mít pokoj.
Ten se daří získat, ale je neuklizený, ale my ho přes to bereme. Dávají nám aspoň čisté prádlo.
Ondra začíná vymýšlet konspirační teorie typu: „Asi by šlo jet do Dolisie a tam si to zařídit a vrátit se.“ Já ho umlčuju a chci, aby to chvilku neřešil. V tuto dobu už kontaktujeme pomoc z JAR co má kontakty na Angolskou vládu. Jdeme už do všeho.
(Poznámka: Dostal jsem pochvalu od Ondry za udržení důraznosti svého projevu pod kritickou hranici a naopak jsem ho prý mile překvapil svojí diplomacií. Nic nepotěší víc.)
Večer já už nevylejzám kromě sprchy z pelechu a Ondra čeká na Kryšpína v baru.
Ondra se vrací, jak jinak než bez Kryšpína a s tím, že už mu nezvoní ani telefon. Bodejť, za ty prachy co dostal a s tím, že tady stojí simkarta jenom 10Kč jich může mít už asi 180. Bohužel jsme ho měli rádi.
Usínáme a je takový krásný vzduch. Po dešti je všude jakoby uklizeno a klid.

14.2.2012
Až na nějaké hyeny, které slyšel Ondra venku hlučet a mojí návštěvu toalety, proběhla noc standardně. Jo a musel jsem dát klimu na 29°C. Byla fakt zima.
Ráno nás dostává mail od motorkáře a kamaráda Mortena. Poslal mail s fotkou o dobytí cíle. Mě osobně je do breku a Ondra se pořád utápí v tom jet do Dolisie. Já už o něm taky přemýšlím. Už, ale musím Ondru okřikovat. Je toho plný a úplně se na to upnul. Pořád dokola a dokola opakuje možnosti a já jsem trochu unavený. Přiznávám, trochu ztrácím naději na to podívat se do Lobita, kde jsem byl jako malý kluk, pocit dojetí při dobytí cíle na Střelkovém mysu, pocit vítězství. Asi to umocňuje fakt, že mi není moc dobře. Jinak se mi líbí, jak to nechce vzdát. Líbí se mi jak tu jeden, tu druhý udává tempo. Nemůžu než před mým kamarádem na život a na smrt smeknout.
Ale jsme už na hranici, kdy to začíná být fraška. Drahá, zbytečná a nepochopitelná břečka peněz, času a pocitů beznaděj a zmaru. Přestává to naplňovat jak očekávání naše, tak našeho okolí.
Nejhorší je moment, kdy nám i lidi jako Mutamba nebo Kryšpín dají čuchnout k naději.
(Poznámka: Vzpomínka: přidat k minulému týdnu. Jdeme nakupovat do druhého místního velkého obchodu. Už když vcházíme do obchodu, tak se najednou k nám někdo žene. Huba plná zubů a úsměv přes celou tvář. „Jééé, hle kamarád!“ Říkám Ondrovi. Kluk z náměstí. Směje se a mává. Je to milé, i když si říká o peníze. Říkáme: „Peníze ne.“ A mizíme v obchodě. Procházíme regály a Míša zahlídl nějaké sušenky a bere je do ruky. „Měkneš a porušuješ svoje pravidla.“ Řekl Ondra s úsměvem na tváři a tónem dost popíchavším. Nedalo se. Prostě jsem to udělal. Potom jsme se ho nemohli zbavit. Chvilku koukal na obal a netvářil se, ale potom se mu oči rozzářily a usmál se jak sluníčko. U hotelu jsme a hlavně já nevěděl jak z toho. Nakonec ho vykázala ochranka. „Hm pěkný, teď ho tady budeme všude tahat a ještě ty jeho pěkný zuby kazíš sladkým, styď se.“ Zastyděl jsem se. Má pravdu a já si to asi musel vyzkoušet.)
Valíme se tedy dál. Zkoušíme volat, kam se dá, když najednou: „Ondro ,zvoní to Kryšpínovi.“ „Kecáš.“ Na poprvé ani na podruhé to nebere. Říkáme si, proč asi. Najednou nás prozvání zpět.
(Poznámka: místňáci mají telefony jenom proto, aby si dali někde rande. A jenom se prozvánějí, takže se ani v podstatě nesejdou.)
Volám zpět. Průběh hovoru je, jak jinak než chaotický a nesrozumitelný. Chápu z něj, že máme jet na hranice, nebo že on je na hranicích, že máme přijet, anebo on přijede… Chaos, ale je na příjmu. Následuje telefon se Sergem a ten říká: „Mutamba přijde za vámi večer.“ To nás trochu uspokojuje a my tedy jdeme aspoň na procházku a pro pečivo. U obchodu hraje živá hudba. Je to příjemná změna. Všichni se usmívají a vlní v rytmech samby a rumby. Ondra běží pro kameru.
Nakupujeme a Míša se snaží nic nerozbít. Po nákupu ještě chvilku točí Ondra kapelu. Potom se mu před kamerou začal vlnit nějaký chlápek a Ondra ho pobaveně točí. Následuje samozřejmě natažení ruky. Muž vypadá normálně situovaný a je slušně oblečený.
„Hele! Mutamba!“ Na mě Ondra a opravdu. Blíží se k nám muž v modré pokecané mikině a ošoupanou aktovkou v ruce. „Tohle, že je boss místního imigračního?“ Ptám se s úsměvem a už se s ním vítáme. Po přivítání naznačuje, že přijde a jde zas za nějakým známým. My se ještě na chvilku noříme do tónů Afriky. Mutambovi naznačujeme, že ho čekáme v hotelu.
Mutamba přichází jak jinak než asi až za hodinu a naznačuje jak je hrozně zaměstnaný. Zkoušíme ho nalákat motivačními 100USA. „Ale já jsem kamarád Serge a tím pádem jste vy mými kamarády. Peníze nehrají zde roli.“ Snažíme se na sebe dívat nepřekvapeně a plánujeme dál. Domluveno. On prý jde ráno na rande s angolským konzulem a hned na to prý dorazí, ale že to je v pohodě, že on je šéf, on to zařídí. Ve čtvrtek si potom dojdeme pro víza. No Ondra to oceňuje a ukazuje zvednutý prst. Zase nám dal naději. Loučení a chvilku si zase překládáme vše, co nám říkal.
Vše ještě konzultujeme se Sergem, který je opět zpět v Brazza a ochotný nám být nápomocen.
Uleháme na poslední noc v hotelu. Na víc už nechceme vydávat náklady. Večer je zase počítačový. wi-fi máme až v pokoji a tak lenošíme. Jdeme spát pozdě.
(Poznámka: Míšovo bříško se lepší, i když občas ještě musí zrychleně na toaletu.)

15.2.2012
Ráno je ospale a pod mrakem. Ondra už od rána brouzdá po netu a překládá poznatky o cestě přes Angolu od kamarádů motorkářů. Cesta se zdá být sjízdná relativně rychle.
Ondra pořád spekuluje až z toho musí volat Serge, aby pro jistotu Mutambovi vysvětlil, co Kryšpín načal. Serge chápe naší nervozitu a pracuje rychle.
Potom vyrážíme na snídani do obchodu. Dáváme bábovku s čajem. Taková domácí snídaně. Poté bulky a dokoupit obnovovovací prášky. Krabičky vypadají trochu použitě, ale prášky se vzhledově podobají.
(Poznámka: Kam se hrabou lékárny v Kishase na lékárny v Brazza. To je strašný rozdíl.)
Vracíme se zpět, když nám volá Serge: „Takže kluci! Mutamba za vámi dorazí v jednu a prý není problém a víza dostanete ve čtvrtek. Prý je to tutovka, tak uvidíme.“ Říkám to Ondrovi. Je nadšen. Už se asi zbláznil, ale v zápětí ho to pouští a opakuje nahlas moje myšlenky.
Po odpočinku vyklízíme pokoj, platíme a vracíme klíč. Můžeme spát ve stanu a tím trochu zase ušetřit.
Usedáme si na zahradu za hotelem a tak pomalu mluvíme, užíváme stínu a nasáváme atmosféru koloniální zahrady. Až na trochu teplo je klid a nikdo nás neotravuje.
Poté přichází nový tatínek z Ameriky se svým novým synem. No, nebude to mít lehké. Zkouším kluka naučit piškvorky, ale bohužel má trochu problémy s držením tužky a netrefuje se do čtverečků. Je mu asi 7-8. Velký kluk. Divoký a svým bláznivým chováním se bránící převýchově. U našeho stolu pořád brebentí Lingalou a je trochu jako uragán. Bojíme se, co rozbije. Dále ho zkouším naučit domeček jedním tahem, ale to taky ne. Potom jsem zkoušel, aby mě naučil francouzské číslovky, ale to taky neklaplo. Nakonec si jenom čmáral do bloku něco jako čísla. Tatínek se ptá na moje učitelské vzdělání. „Jen jsem trénoval holky volejbal.“ „Aha.“
Potom kluk odbíhá a zkouší s dlouhou zářivkou skok o tyči. To už křičíme na tatínka, který jak blesk reaguje. On ani jinak nemůže. Je nám trochu líto obou. Jeden bude vytržen ze svého, i když je sirotek a druhý ponese zodpovědnost za určitě ze začátku nezvladatelného malého ďábla, s kterým budou jenom problémy, ale on si to vybral.
Je 19.00 a oba termíny jako 11.30 a 13.00 jsou trochu pryč. Alibistickou slušnost přinášející mobilní telefony neznají.
Voláme. Mutamba je evidentně doma a možná jsme ho i vzbudili. Jenom říká: „Zítra přijdu v 9.00.“ Cvak a pokládá telefon. Koukám na Ondru a už jenom máchám rukou. Jdeme na jídlo. Je dusno a horko. Oba se potíme, jako kdybychom tady byli první den.
Dáváme si kuře a rýži a je zase trochu dobře. Je tma a mě osobně už, sice lidmi plné, ale tmavé uličky Kinshasy nedělají dobře. Pořád k nám někdo přistupuje a žebrá. Na to je dobré trochu zvýšit hlas a gesto ruky. Po pár krocích dají většinou pokoj. Jeden s námi šel asi kilometr a bylo to nepříjemné poslouchat jeho pomalé šoupání za námi.
Když vcházíme do území misie, je nám hned lépe. Jakoby to z nás trochu padá. Stavíme stan a jdeme na net. Už opravdu aktivujeme rozjednanou pomoc přes kamaráda, co se ozval u nás na stránkách. Je to taky zajímavý zamotanec. On má kamarádku v JAR, která má kontakt na někoho v angolské vládě. Dostáváme dokonce nějaký telefon. Máme ho v záloze až co zítra Mutamba.
Potom nás trochu dostává jedna paní, která nám říká, jestli víme o zítřejší protivládní demonstraci. Trochu na ní koukáme, jestli si z nás nedělá srandu, ale paní je ledově klidná. „No potěš. Další katastrofa.“
Bereme zase prášky na bříška. Ondra má zase problémy. Přesně tři dny potom co je přestal jíst. Já jsem grogy a jdu spát.

16.2.2012
V noci nám někdo kolem 3.00 volá. Tedy prozvání.
(Poznámka: když někdo volá od nás z domova, objevuje se úplně nesmyslné číslo. Nejvíc potěší volání nějakého operátora s nějakým hloupým průzkumem. Spekulujeme o tom, jestli se tady nesledují hovory.)
Ráno nás zase budí „kap, kap, kap“. Ondra je vždy hned v pozoru a budí mě. Já jako stanový expert určuju potom moment, kdy stan zavírá všechny možné cesty vody dovnitř. Prší víc a víc. Začíná i foukat. Všechny věci míří na karimatky a my se na těch hromadách snažíme vtipně udržet. Ještě chvilku spíme, ale potom nás zase přemůžou spekulace. Naštěstí, ale musíme plánovat ústup a přípravu na Mutambu.
Je moc příjemný vzduch a teplota. Svěží ráno v Kongu.
Je 9.00 a my se kocháme kapkami deště. Poté déšť polevuje. Vylejzáme a koukáme na škody. Stan jsme kupodivu nepostavili na prohlubni.
Kroužek techniků: Rez v těchto klimatických podmínkách postupuje neobyčejně rychle. Třeba na řadící páce jsou už krátery jak, kdyby to bylo u nás venku v zimě, v létě tak 4 roky. Víc strachu máme o blatníky. Ty lehce poklesly. Hlavně u dveří. Sice tam bylo hodně kytu, ale i tak poklesly víc, než se nám líbí.
Vše je navlhlé. Ani se nepřevlíkáme do hodobožového oblečení pro návštěvu ambasády. „Stejně nepřijde.“ Říkáme si oba už odevzdaně. Čekali jsme asi 3 hodiny. Tu šel jeden na verandu. Tu jeden šel pro sušenky, do koše s obalem. Potom jdeme rovnou na jídlo. Hořkost posledních chvil trochu rozhání nový člen místní charitativní organizace. Rakušanka Andrea. Normální komunikativní holka, která rychle ztrácí v téhle džungli iluze.
Voláme trochu chaoticky Serge a říkáme, co ten parchant zase dělá. Serge trpělivě poslouchá a přislibuje pomoc. Trochu jsme už nervózní a to jeho „Aj kamnik, Ai kaming“ je trochu jako zaklínadlo na naše nervy, aby trochu povolili.
Andrea je nadšená, když jí vyvádíme na procházku. Všude jezdí autem. Má v podstatě zákaz kamkoli chodit bez řidiče. Je jak dítě poprvé v ZOO. My si zase připadáme jako světáci.
(Poznámka: My nejsme žádní přeborníci. Jenom se snažíme aspoň trochu využít toho, co nám město nabízí. Sice to někdy zjištujeme blbě, ale jsme více než poučení.)
Volá Serge a vysvětluje situaci. Potom se zdá být vše jasnější a logičtější až na to Mutambovo, že přijde.
Věc se má tak. Sice nám v Matadi dali papír pro Kinshasu o schválení víz. Prý v Matadi neměli nálepky víz do pasů. Bohužel tady v Kinshase je všechno složitější a i když se kluci konzulátní spojili, tak přeci jenom to odsud poslali na schválení do Luandy. Prostě jak to má normálně fungovat. Bohužel toto trochu trvá. Jestli je to aspoň trochu pravda můžeme jenom spekulovat. My doufáme, že to je v běhu.
(Poznámka: Získat svatý grál cestovatelů v Africe není jen tak. Víza do Angoly je něco víc. Je to považováno za proklouznutí mezi lidi, kteří vědí jak se pohybovat v africkém byrokratickém bahně. My doufáme, že toto bahno odkryje víza a my se hneme.)
My zase večer zjišťujeme jak to má holka v těchto zemích ulehčené a taky jaké by to bylo umět francouzsky. Sama večer asi nic moc, ale jinak si to trochu vodí, jak potřebuje. Dáváme pivko a povídáme. Teda spíš Ondra. Já ne, že bych nechtěl, ale tak nějak si spolu rozumí a já poslouchám a občas něco hodím do placu, nebo se mě Ondra zeptá na nějaký upřesnění. Minuty plynou a už je tma. Čas se pomalu přesouvat do bezpečí misie. Hezký večer korunuje příjemný chládek. Dáváme expediční sprchu a uleháme do sešitého a uklizeného stanu.

17.2.2012
(Poznámka: Tyto osoby a je jich tady hodně, co se týká humanitárních organizací, mají velmi pozitivní přístup k Africe. Asi jsme zjistili proč. Oni sem přijedou na měsíc, dva. Mají celkem honičku, ale takovou zajímavou. Třeba Andrea musí zkontrolovat asi 14 projektů v rámci její organizace. Jedná se i o hodně vzdálené projekty, kam se musí létat. Má plno schůzek a mítinků. Potom se jede nabít na tři měsíce domů. Je to dobrá taktika.)

18.2.2012
Africké mnohatero
7. Potkáš-li v Africe moudrého člověka, nebo člověka, s kterým si hezky popovídáš, nenech si to kazit jeho následnou žádosti o peníze nebo prosbou o pomoc. Nejsi Bůh, abys spasil svět a těch jednotlivců co potkáš, bude hodně a vybrat, který je ten pravý je těžké.
8. Nekřič na šéfa přístavu.
9. Každý papír co máš, ať jsou na něm jakékoli podpisy a razítka, po ujetí pár metrů, se dá předpokládat, že už nic neznamená.
V podstatě bych mohl okopírovat předešlý den. Máme čekat na Mutambu, ale jdeme radši do města.
(Poznámka: poprvé se mi dny tak trochu více slily. Dny se teď skládají z nákupu, netování a čekání na Mutambu.)
Dvě procházky a trochu popíjení s plánováním. Po dlouhé době si dáváme víc piv. Jdeme večer do města a bereme sebou Andreu. Je jak u vytržení. Tohle tady ještě nezažila jako jít večer pěšky do hospody. Jdeme do baru, kde jsme byli hned první den. Dáváme i maso a konverzace pěkně plyne.
Cestou domu se nás chytá banda dětí a výrostků a my si už zase hlídáme kapsy. Je s nimi i náš kamarád. Je to vtipné je pozorovat, ale zase trochu pravdy na tom prostě je: nikomu nic nedávat. Teď se to vrací. Samozřejmě všem řekl, že od nás dostal tyčinku a teď jí chtějí všichni. Dokonce ho nějaký kluk chce zbavit vedoucí funkce v naší skupině a to už se ozýváme: „Nech ho to je náš kamarád.“ Vejrostek couvá a náš kamarád zase trochu povyrostl.

(Poznámka: všichni už nám na misii fandí. Je to povzbuzující. Každý má zájem, ale ne takový, který by zatěžoval. Je to příjemní občas prohodit pár vět.)
Končí další příjemný večer. Nebudeme si nalhávat, že nás Andrea příjemně rozptýlila a my se pořád nemusíme hrabat ve spekulacích co a jak. Sprcha a hurá do stanu.

19.2.2012
V noci probíhal boj s komáry. Nechápeme. Když jdeme spát, je stan bez komárů a v noci znovu bojujeme. Potom si uvědomujeme, že jsme se byli vyvenčit a ty mrchy se stačili do stanu proplížit. Kdo si myslí, že to není problém, s tím budeme nesouhlasit. Honit rozespalý, nemotorní, komáry, kteří nejsou na tmavém podkladu stanu vidět a ještě se nedají k stěně stanu přimáčknout je trochu moc. Po asi 20 minutách vítězíme. Za tu chvilku jsme ulovili 7 komárů.
Přes den se nic neděje, až do doby kdy jdeme do terénu. Volá Serge. Z jeho hovoru mi není dobře. Věci se mají tak. Luanda zamítla naši žádost o víza. Zůstávám jak opařený a Ondrovi je už jasno. I proto se asi Mutamba už pár dní neukazuje. Ví, že to je v háji. Tentokrát je dlouho ticho. Já jsem už dost zoufalí a musím se jít projít sám. Ondra během toho zase hledá nějaké informace. Neumíme pořád najít tu správnou hranici. Hranici se na to vykašlat a říci si, že už jsme toho udělali dost.
Po asi 20 minutách se vracím: „Ondro, my tam musíme dojet. Dokud je šance se tam probojovat, tak to chci zkusit. Šanci máme a já chci do toho jít.“ „Hurá!“ na to Ondra. Ano je to i tím, že naše náklady na pobyt klesly téměř k nule oproti dnům minulým. V podstatě utratíme do 20USA denně. Což se dá zvládnout i po delší dobu. Jen musíme začít jednat. Za 14 dní budeme mít problém s vízy tady. Končí jejich platnost.
Večer se nese v přátelském duchu a v baru panuje mezinárodní komunikační chaos podpořený naším rumem z Brazza. Většinou holky a ženy si k nám sedají a ptají se, jak to máme s tím nebo s tím a my se ptáme, jak se stane, že jsou tady. Co je přinutilo jet na tohle místo a pracovat. Pracovat na zdánlivě neuskutečnitelných snech. Snech, jako nekontaminované jídlo, nemocnice, školy a mnoho dalších věcí. I moje a Ondrova profese by se tady hodily.
Na první pohled křehké ženy mají ostrý jazyk a jsou tvrdé. Co se skrývá uvnitř, o tom se dá jenom spekulovat.
Trochu orumování usínáme v krásném, svěžím vzduchu.

20.2.2012
Dnešek je jak z jiného příběhu. Kamarádi Andrei, které nikdy neviděla a jsou zprostředkováni přes další kamarády, se rozhodli, že jí vezmou na výlet. Ona nelenila a hned nás taky začlenila. Chystáme Klaudii na, nevíme jakou cestu, když v tom přijíždí velká Toyota. Z ní vystupuje trochu éterický, ale hodně sympatický kluk a dvě jeho děti. Vítání a obdivování Klaudie.
Domluveno. Všichni pojedeme s ním.
(Poznámka: Klaudie by to zvládla hravě.)
Jeho ženu vyzvedáváme někde na kávě a už vyrážíme. Prý jedeme někam do nějakého parku hned u Kinshasy. A Opravdu. Jsme tam asi za 40 minut. Už cestou se kocháme krásným výhledem na peřeje a pohledem na naší Brazza. Vše je jak známe z našeho cestování a je nám fajn. Konverzace hezky a bez zádrhelů, tedy až někdy na mě, plyne a my konečně chvilku neřešíme věci, které stejně vyřešit neumíme.
(Poznámka: tento týden se mi zapisuje nejhůř, co kdy pamatuju. Vypětí se stupňuje a je nám jasné, že to nejde tady hnát do absurdna.)
Den plyne. Foťáky cvakají a zachycují klidnou sílu Konga.
Zastavujeme u restaurace. Trochu nás zaráží cena za jedno jídlo. Je to 20USA a to nikdo neakceptuje.
„Jsou tam housenky.“ Říká Petr. Koukáme na sebe s Ondrou a s Andreou. Hrdinně vstávám jako první a oni za mnou. Pani za pultem jako kdyby tušila, a už se směje a rovnou jde k zavřené míse uprostřed.
Zvedá víko. Pohled nás moc nenadchl. Andrea svojí vyřídilkou všechno zjišťuje a už má jednu v ruce a už… „Chroup, chroup.“ „No moc se netváří.“ A beru si já. Ondra točí a kouká skrz kameru. „Chroup a chroup.“ Následuje Ondra. Máme to za sebou a koukáme, jestli někdo nevrhne. Smích. Máme plný zuby housenky. Písek taky nechyběl. Ondrovo: „Hm. Jehnědy v magi.“
Do toho nám hraje místní kapela hity Edith Piaf v africkém aranžmá. Vtipné, ale proč ne.
Bylo to lehce kořeněné a možná by to bylo lepší teplejší, ale i tak si to asi necháme příště ujít.
(Poznámka: u těchto jídel jde především o to, odprostit se od faktu: „Já jím housenku, fuj.“ Máme potvrzeno, že z výživného hlediska se jedná o dobře stravitelnou stravu, která se zde podává nemocným nebo dětem, které mají problémy nebo jsou podvyživené.)
Po dlouhé procházce po prostředí, které bylo tak před 10 lety hezké a příjemné si na chvilku sedáme a blbneme na houpačkách. Prostředí bychom přirovnali k vybydlenému areálu z filmu Hříšný tanec. Úplně vidíme rodinky, jak si zde hrají a relaxují. Bohužel bývávalo.
Výlet končí fajn baštou v libanonské jídelně, kde jsme se všichni báječně najedli.
(Poznámka: vrátíme se k adoptování dětí v Africe. Chtěl jsem se k tomu vrátit později, ale objevily se hlasy, které náš lehký komentář trochu pobouřil. Proto popíšeme situaci lépe.
Pokud se někomu něco na našich komentářích nelíbí nebo by potřeboval něco ujasnit, prosíme o to, aby se spojil rovnou s námi. Může se stát, že můj a náš popis nebude pochopen, nebo mě osobně se nepovede danou problematiku popsat, tak jak bych sám chtěl. Nejsme spisovateli. Pouze popisujeme našimi slovy, pocity a zážitky to, co my zde v daný čas vidíme, slyšíme a cítíme. Popisujeme to lidem, kteří mají zájem, a i nás trochu znají. Náš, respektive můj styl nemusí vyhovovat všem.
Takže. Jedno dítě z DRC přijde na 15 – 40 tisíc dolarů. Tato cena je bez poplatků spojené s osvojením a cestováním. Zkrocení, jak jsem psal, je slovo, si myslím na místě, a nemá evokovat krocení zvěře, ale přibližuje práci a úsilí s dětmi, které mají najednou maminku, které nerozumí a je jiná. Prostě svým divokým chováním se smiřují s novou situací. Většinou tyto děti nemají krom základů rodného jazyka nic. To, jak my definujeme vzdělání a výchovu, je zde něco neskutečného. Ty děti na druhou stranu mají ještě čas a schopnosti se všemu naučit a dohnat „evropskou mentalitu“, se kterou budou v rámci nějakého rasismu bojovat stejně celý život.
Ani tady to není pro adoptivní rodiče med. I místné lidé považují tuto instituci adopce jako za krádež jejich dětí. Mamči nemůžou vůbec s dětmi z areálu. Mají akorát k dispozici řidiče, který jim vozí jídlo. Nebudu se pitvat v tom, co si prožijí doma.
Dokonce známe i příběh, kdy jedna paní s Ameriky zaplatila a když přijela, tak se zjistilo, že dítě není schopné chůze. Velice prekérní situace. Bohužel se dostalo na paškál slovo „sleva“. Prý vše opraví malá operace.
Asi i dost dobře nevyznělo, že my tyto rodiče obdivujeme. Berou na sebe těžký úděl, ale na druhou stranu je to jejich volba a už vůbec nebudeme pitvat, co je k tomu vede. Už tak tohle téma přesahuje několikanásobně meze toho to deníku. Berou na sebe taky zodpovědnost spojenou s výchovou dítěte, na které budou jenom vrstevníci koukat jinak. Ale pořád si myslíme, že na tom budou líp a všechny šrámy z dětství se zacelí a budou tyto ději mít před sebou přeci jenom lepší budoucnost.)
Den končí po vyhození s baru u našeho stanu. Hladina alkoholu způsobila zbourání jazykové bariéry s Andreou a mluva plyne i do témat osobnějších a přátelštějších. Kus po půlnoci jde Andrea spát a my se ještě chvilku kocháme hvězdami nad Kinshasou.
Den končí vyvraždění komunity komárů ve stanu a sladký opilecký spánek.
(Poznámka: Po objednání koly u místního barmana jsme došli k překvapivému závěru: Idiot zůstává idiotem navzdory barvě kůže.)



 
 

 

 





Facebook

 
 

optimalizace PageRank.cz
Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy