Vítejte naSPARTAKY.CZ, Škoda 440, 445, 450 - Spartak
_TOGGLE
_TOGGLE Hlavní nabídka


 SPARTAKY.CZ Open/close this menu




 SHÁNÍM-NABÍZÍM Open/close this menu

 STAHUJ Open/close this menu

 Sčítání Open/close this menu




_TOGGLE Uživatelé

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: xxxDušan
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 3258

Spartakovců on-line:
Spartakovců: 0
Návštěvníků: 85
Bots: 2
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE Vyberte si jazyk

_TOGGLE Kalendář akcí
10/08/2018
SPARTAKYÁDA 2018
 
24/08/2018
Kaplice
 
31/12/2018
Silvestr
 

_TOGGLE SpartakyWiki: Vyhledávání
 

ČlánkyReportážeExpedice Afrika 2011 › Expedice Afrika 2012 - konec?
Expedice Afrika 2011
Expedice Afrika 2012 - konec?
Napsal: admin den: Středa Květen 02, 2012 (19:02:48)   (1646 přečtení)

 

 

Reportáž

Kdy

30.4.2012
KdeCape Town - JAR

Děkujeme vám za podporu. Děkujeme za zprávy, které přišli většinou, když to bylo potřeba. Děkujeme za málo kritiky, i když jsem já osobně čekal nějaký občas pošťouchnutí. Třeba maminka mě kárala za pravopis. To uznávám. Styl psaní se vyvíjel někam. Teď vím, že konec je utahaný asi tak jako já.

Sledujte, kdo chcete, naše stránky. Bude určitě vítání Klaudie v naší tradiční hospodě Prestige.

Bylo to fajn dobrodružství. Teď to zhodnotit, udělat závěr a vytvořit i nějaké statistiky. KONEC…. ? My víme…




Den 23.4.2012

Ráno je krásně. Ondra se při vaření čaje honí s antilopami a želvou. Husy nechává na pokoji. Ty jsou trochu agresivní. Snídáme a přitom koukáme na pasoucí se zvěř všude kolem. Poté už zase ukusujme kilometry k vytouženému cíli.
Krajina se mění jen pozvolna, ale vzdálenosti a neuvěřitelné prostoty ne. Nejdříve projíždíme hornatou krajinou. Klaudie, ale po ránu jede jak splašená a musíme jí opět krotit. Následuje malá zastávka ve městě, kde nacházíme KFC. Kdo zná Ondru, ten ví, že tyto atrakce mu nejsou cizí a vyhledává je. (Poznámka: nejhorší je to s ním, když ucítí točené pivo, nebo nedej bože něco normálního k jídlu. To se v něm probouzí zvíře.) Jsme v Americe. V podstatě se situace změnila už tak, že když vidíme černocha, tak ho fotíme jako atrakci. „Jsme ještě v Africe?“ Ptáme se.
Postupem času se dostáváme do otevřenější krajiny. Název kopec, se tady nedá použít už od hranic do Namibie. Vše jsou hory o několika stech metrech do výšky. Pro nás, zvyklí mít vše u nosu, jsou tyto prostory nepředstavitelné. 100 kilometrů žádná míra. Plochy, prostranství a masivy jsou všude kolem nás. Dlouhé minuty projíždíme okolo kopců, údolí, prudkých srázů i stěn. Kopec nahoru 5 kilometrů a zase sešup 5 km nic není. Klaudie, ale jde. Jde jak na začátku. (poznámka: trochu nám dělají starosti sjeté pláště na předních kolech. Ještě z nich neleze kord, ale je to na pováženou. V dešti by to mohl být, v těchto sešupech, problém.)
Lidé jsou zase úplně jiní. Černá už není tak černá. Jsou tlustí, podsadití. Malí vzrůstem. „Opravdu skoro jak v Americe.“ Ondra říká při každém komentování lidí a dodává, že to do Ameriky nemá daleko. Mluví afrikánsko-nizozemským jazykem. Děs na poslouchání. Zlaté mlaskání v Namibii. Angličtina tvrdá a drmolivá. Jednou se nás jedna slečna ptala, jestli chceme balón „bol“ a on to byl bilt jako účet. Připomnělo nám to „homoč“ kolik.
Po celém dni na cestě se dostáváme do kraje vinic. Tak jak se to má dělat, tak dáváme na instinkt, stavíme hned, jakmile se u silnice mihla značka kempu.
Odbočujeme a po roletě dojíždíme ke kempu. „Zatrub.“ Říkám z legrace. Ondra troubí. Lidé, kterých je tam dva autobusy, na nás koukají, jak kdyby nás nikdy neviděli. Jedeme pomalu kempem a už k nám běží, opravdu běží, obsluha. Po chvilce už stojíme a kluk nám říká co a jak. My se rozhodujeme, že půjdeme nejdřív na pivo. Tam se stává osudová nechyba. U baru je fajn slečna a už se rozmýšlíme. U mě je volba jasná a dávám si po půl roce víno. Ondra rozumně zůstává u piva. Potom nás trochu nemile obtěžují tři místní opilci, ale za chvilku jsme kamarádi. Ne proto, že bychom byli na káry, ale oni pochopili, že se jich nebojíme a normálně s nimi komunikujeme. Nakonec je opravdu pohoda. Tedy v jednu chvíli nechápeme, proč se smějí, když jim říkáme, jaký má obsah Klaudie, ale i to přecházíme.
Obsluha je fajn. Je to páreček bělochů. Kluk trochu mlčoch a pán pořádný a holka vysoká a sdílná. Po chvilce už z ní taháme informace o kraji, víně, JAR. Bohužel nemají co nám nabídnout k jídlu. Děláme smutné oči, ale tím je rozhodnuto, že budeme muset k autu. Po chvilce se holka ptá, zda nám má něco připravit s tím, že to nebude žádný zázrak.
Dostáváme keksi se sýrem. Za 3 minuty je hotovo. Potom se jí, ale zželelo a udělal každému tři tousty. Aspoň něco, ale ty následky. Po pravdě si toho už moc nepamatuju. Víno dobré a po takové době. Naštěstí máme domluvu, že když se jeden opíjí, druhý ho hlídá. Další informace mám už jenom zprostředkované. (poznámka: okna nemívám, ale tentokrát…)
Prý jsme přišli k autu a já chtěl dost nahlas poslouchat muziku. To nám bylo nějaký pánem vysvětleno, že to není dobrý nápad. Potom Ondra povečeřel, ale beze mě. Já vomitoval u nějaké révy. Potom jsem koukal na hvězdičky. Ondra mě prý nechal půl hodiny uzrát a potom mě nastrkal do stanu. (Poznámka: všude ve sprchách upozorňovali na možnost výskytu štírů. On mě tam nechal ležet mezi divou a nebezpečnou zvěří, abych prý uzrál.)
(Poznámka: ptali jsme se, co je typické národní jídlo. Bylo nám odpovězeno: „Cokoli na grilu.“ Amerika. Kde je fufu?)

Den 24.4.2012

Ráno asi nemusím komentovat. Nebylo to až tak špatné, ale dobré také ne. Snažím se do sebe něco dostat a je jasno, Ondra dneska nemá za volantem zastoupení. Dále projíždíme zajímavou krajinou. Je už, ale patrný rozdíl. Krajina začala být obdělávána. Sice prostor se nezmenšili, ale je zase na co se koukat.
Potom stejk, který Míšu dostal trochu do tempa, vyrážíme na poslední kilometry, asi 200 km, do Kapského města.
Potom se to stává být realitou. Je úžasná viditelnost a my už cca 80 km před městem vidíme Stolovou horu. Je to neskutečné, jak se k ní pomalu blížíme. Černoši nikde. Potom za jedním kopcem se nám otevírá nádherný pohled na celé město. Trochu to kazí vedení vysokého napětí, ale i tak nacházíme průzor a fotíme a je cítit nadšení. Vtípky lítají sem a tam. Ten pohled nezapomeneme. Nádhera. Připomíná to umístění Ježíše u Rio de Janeira. Prostě krásně umístěné město.
Co nás dále fascinuje, že už ho vidíme, ale ukazatele nám říkají něco jiného. Prostě přibližovací manévr trvá skoro další hodinu. První cíl je navštívit našeho agenta na přepravu Klaudie domů. To se nám daří a už sedíme v kanceláři a domlouváme detaily. Je to energický mladý muž, který vypadá, že ví, co dělá. (Poznámka: jediné co není ještě 100%, je přeprava z přístavu domů. Je trochu drahá a Šárka hledá lepší variantu, ale nakonec to necháváme být.)
Je jasno. V pondělí, ještě po domluvě, máme přistavit Klaudii. Bude se nakládat.
Potom už míříme do města. (poznámka: sice už nějakou dobu řídíme tady vlevo, ale pořád nechápeme jednu věc a tou je křižovatka, na které je ze všech stran stopky. Prostě to projíždíme instinktivně. Využíváme překvapení z Klaudie a tak většinou jedeme jako první.)
Poté to jde ráz na ráz. Projížďka centrem, parkování, informační středisko. (Poznámka: začíná zase klepat v zadním levém kole. Nic naplat. Asi tlumič má už toho dost, ale snad nás ještě podrží.) To nás dostává svojí složitostí. Ičko má asi 7 okének a každé má za funkci něco jiného. Tu ubytování, tu výlety, tu potápění.
Nakonec se domlouváme na ubytování a už se hrneme do nákupního centra na internet. „Mekáč!“ Zůstává Ondra jak opařený. Tam se napucáváme, ale internet bída.
Už za tmy vyrážíme do kempu, který nám doporučili a i tam volali z informací. Po nádherné cestě, i když ve tmě pozorujeme nádherné noční scenérie osvícených měst podél pobřeží.
V prvním kempu jsme neuspěli. Chtěli 350 fňufníků a to tedy neakceptujeme. Ve druhém to je lepší a daří se. Po sprše je jasno. Já si beru „Jegrovy“ drtiče mrazu a Ondra si bere dvě trička. (Poznámka: pořád nemáme ty kulichy a spací trenky.) Potom už spíme jak zabití.

Den 25.4.2012

V noci se kolem stanu prohánějí psi jak stodoly. Ráno Ondra zjišťuje označkovaný stan. Ten už toho má taky dost.
Snídaně na stojáka a už míříme zpět do centra. Tam kupujeme důležitý suvenýr pro Hormóna s expediční hodností Fena. Potom pizza a hurá k cíly. Střelkovému mysu. Mys L´Agulhas. Čeká nás cca 200 kilometrů po krásně cestě. Občas prší a tak sundáváme nohu z plynu. Klaudie už na nás mluví vším, co má, že už má dost. Zadní pravé kolo klepe, diferenciál začal z ničeho nic hrozně hučet, levé zatáčky musíme pomalu, jinak něco bouchá do řízení, občas cukne, při pravotočivé zatáčce se nevrací brzdový pedál… Musí to dát. Ještě jí prosíme: „Potřebujeme od tebe asi 800 kilometrů a potom budeš mít klid.“
První cedule přímo na cíl se ukazuje asi 80 kilometrů před cílem. Míříme nekompromisně za splněním snu. Za cílem celé expedice.
Po zahlednutí majáku, je cíl vzdálen 850 metrů. Pomalu dojíždíme k parkovišti před oním místem. Parkujeme a ještě chvilku zůstáváme v autě. Je to i proto, že je tam zrovna plno. Potom vyrážíme. Klaudie musí počkat trochu dál, ale i tak tam bude s námi.
Cíl. Střelkový mys. Mys L´Agulhas. Mys, který je zajímavý tím, že kompas ukazuje přímo k točně a nemusí se přepočítávat odchylka mezi osou rotace a magnetickým pólem.
Jsme tam a už se dotýkáme kamene. „JOOOOOO!“ zní do hřmícího moře. Podání rukou a hlavičkový rituál. Dojetí. Na chvilku se každý odvrací a je v tom sám. Dokázali jsme to. Není to nic, co by se dalo někam zapsat, ale je to naše. Naše vítězství. Vítězství expedice, Ondry, Michala, Klaudie a lidí co nám moc pomohli.
Potom focení. To už probíhá za přítomnosti dalších lidí, kteří také zamířili na tento bájný nejjižnější bod Afriky.
Prší. Je chladno. Mizíme na chvilku do Klaudie, ale po dešti opět fotíme a sbíráme kamínky pro štěstí a na památku. (Poznámka: máme asi dvě lopaty. Přemýšlíme, jestli to sem nevozí náklaďáky, když si tady každý něco uzme.)
Potom se snažíme někde ubytovat. Ještě fotíme hořící západ, který se odráží v místním malém přístavu, a už stavíme v jednom kempu. Nikde nikdo.
Cestou jsme zahlídli hospodu a tak tam hned míříme. Obsluhu dostáváme, když si dáváme 2x stejné jídlo. Dáváme si žebra s hranolkami. Obsluha je v pohodě, ale po chvilce nám je jasno. Jsou tady jenom kvůli nám. Dopíjíme a už se hrneme do kempu. Stan a hurá na kutě. (Poznámka: už zase jsme
anonymní. Občas se nás někdo zeptá, ale je to spíš výjimka. Žádný zájem, žádné zvednuté palce. Ve většině situací jen tupý pohled. Zvláštní. Ne, že by nám to chybělo. Popularity jsme si na cestě užili dost. Jen nás překvapují ty rozdíly v jednotlivých státech.)

Den 26.4.2012

(Poznámka: Velká. Od teď už je to trochu jako popis dovolené v Chorvatsku. Pár věcí se ještě stalo, ale vše zde funguje. Policisté neprudí. Kontejner krásně domluvil Hormń. Letenky Jiřina.)
V noci fouká vítr a tak jsme trochu ofackovani stanem.
Ráno zima, ale sluníčko vykukuje. Snídaně je jen tak, aby se neřeklo. Ondra má ještě plné bříško žeber. Každý jsme se byl projít po pobřeží, když jsme na sebe čekali. Tentokrát jsme byli u Indického oceánu. Pláže plné mořských hub. Vlny bouří a fouká vlažný vítr.
Jedeme ještě jednou na mys. Je hezky. Sluníčko rozpustilo mlhu. Je vidět daleko. Fotíme Klaudii s majákem. Kámen určující nejjižnější místo. Je pohoda, ticho a klid. Nikde nikdo.
Vrchol byl včera a bylo to hezké. Nevšední a malé zadostiučinění na téhle cestě. Trochu trneme, abychom se dostali zpět do Kapského, ale Klaudii věříme.
Míříme na místní maják, který je otevřený návštěvníkům. Byl postaven roku 1848. Dýchá z něj majestátnost a klidná síla. Lezeme, až kam to jde a za chvilku se po strmých schodech dostáváme až k lampě na samotném vrcholu. Pozorujeme okolí. Černochy opravující značku. Trochu nám to připomnělo vtipy o policistech, krajinu, která je bičována větry. Pobřeží, které je omýváno jedním i druhým oceánem.
Tečku tomu dáváme na tomhle místě v kavárně v majáku. Poté už zase zvedáme kotvy a míříme pomalu zpět. Po chvilkovém bloudění po krajině opět zjišťujeme, že jsme asi na nějaké cestě, co není ani na mapě. Když se cesta mění na prašnou, trochu trneme. Korunu tomu dává Ondra prohlášením: „Já bych jí ASI schválil.“ A žene to dál. Já jenom skřípu zubama a čekám, kde co upadne. Naštěstí nic neupadlo.
Poté přijíždíme do malého městečka a tam nás fascinuje značka. Malá nenápadná značka ukazující na pozorovací místo velryb. No. Věděli jsme, že není sezona, ale aspoň jednu malou, bychom chtěli. Prostě sečteno a podtrženo velryby došly. Těch míst označujících velryby jsme navštívili mraky. Většinou byl výsledek stejný. Občas nás místo odměnilo hezkou kýčovou krajinou, nebo deskou s popisem místa. Po posledním neúspěšném sjetí na velryby se vrháme na Íčko pro informace. Na velryby jsme na chvilku zanevřeli. Jedna mohla aspoň na chvilku vystrčit ploutev.
V kempu nás dávají pod takové stromy, které mají velké bobule a ty barví. Vypadá to na déšť a tak já stavím stan a Ondra vaří. (Poznámka: nemusím zdůrazňovat, že stan stojí tak jak má.) Těsně po dovaření začíná tóčo. Blesky, déšť, hromobití, slejvák. Schováváme se do kuchyně, která je celá otevřená a tak sledujeme co se děje. Vidíme stání vedle nás a na něm rybník. Trnu, ale vím, co dělám. Dokonce jsem udělal i odvodňovací strouhy.
Když déšť trochu ustává, vaří Ondra svařák. Stan je v poho. Všude jsou tlustí turisté, kterým není rozumět.
Po sprše leháme do suchého stanu.

Den 27.4.2012

Ráno je rychlé neb nemáme co k snídani. Čaj sice proběhl, ale hurá na cestu. Plán nemáme. Jen víme, že se pomalu vracíme do Kapského, kde bychom byli rádi dva dny. Cestou si kupujeme nádherné housky a snídáme s výhledem na ne velryby.
Potom jedeme pomalu krajem nabízející nádherné scenérie. Moře je modré, tyrkysové, v zátokách klidné a na plážích burácející. Je celkem větrno a trochu zima, ale slunce, když se opře, je teplo. Cestou máme první zastávku. Je to zastávka na tučňáky. Vtipně zjišťujeme jak to vlastně tady s nimi je. Máme nafocenou tabuly, na které je převážejí v kamiónech. Asi jim tady našli nový domov po stroskotání tankeru. To až si to přečteme.
Tučňáci, co dodat. Mají zde udělanou kolonii. Mají i domy. Takové plastové budky zarostlé v keřích. Fotíme a fotíme.
Potom, co jsme si trochu nerozuměli. Já jel do kempu, ale Ondra na Mys Dobré naděje, se ocitáme před ním. Další postupný cíl na cestě domů. Jsme plni očekávání. Mys s takovým charismatem se nepotkává denně. Po zaplacení vstupného, při kterém se nám protočily panenky, vjíždíme do rezervace. Všude plno aut. Značná část poloostrova je chrněná krajinná oblast.
Nejdříve dojíždíme na kopec. Auto na autě, turista na turistovi. Ustupujeme a míříme k tomu pravému mysu. Tam je fronta na focení se s cedulí. Chvilku tam plaše pobíháme a vymýšlíme co s tolika lidmi. Je to nezvyk. Najednou se u nás ozývá: „Dobrý den!“ Ondra: „Tady někdo zdraví.“ Dva muži a slečna. Je to zajímavé a fajn si povídat česky po takové době. Po chvilce mizí a my se probojováváme, ale dochází karta a tím je to pasé. Odcházíme a z dálky si děláme fotku.
Poté už míříme pryč. Tohle na nás bylo trochu moc turistické. (Poznámka: dalo by se říci, že jsme trochu plaší. Moc lidí, moc hluku. Není to příjemné. Budeme si muset trochu zvyknout. Ondrovi to půjde s jeho hluchotou lépe.)
(Poznámka: trochu se změní styl psaní. Bude to formou postřehů a poznámek. Opravdu tady není nic překvapujícího kromě krajiny a dramatických a nádherných pohledů na útesy, skály, vlny, širé oceány a silnice se klikatící nad srázy, mraky válející se kolem. Prostě to je už teď „jenom“ vizuální.)
Poté nacházíme kemp. V restauraci mají pivo za 25 fňufníků. Nejdražší pivo v Africe. Potom potkáváme na recepci kluka, hlídače. Černoch. Dáváme se s ním do řeči. Ondra po chvilce na mě volá: „Je z Kinshasy!“ Potom si povídáme. Je vidět, že je bystrý a je rád, že se s ním někdo baví. Je to příjemné.
(Poznámka: je vtipné, že když přijedete do prázdného kempu, tak jsou schopni vás neubytovat, protože nemáte rezervaci.)
Co není příjemné, je počasí. Zase fučí jako blázen a tak stavím stan opravdu bytelně. Jelikož už nemáme skoro nic k pití a je nám zima, tak po dlouhé horké sprše mizíme ve stanu asi už v 19.00 a jedeme spát.

Den 28.4.2012

Ráno zase krápe. Afrika se s námi loučí slzami. Mohlo to, ale sakra chvilku ještě počkat, ale je to neúprosné. Zima tady začíná a hlásí se. Prší. Balíme a hurá podél pobřeží zpět do Kapského. Cestou se stavujeme na snídani v jednou fajn podniku. Dokonce nám nabízejí, abychom se napsali do památeční knihy. Po snídani ještě prohlížíme město. Simons Town. Na pohled fajn město. Potom kupujeme opravdu inteligentní suvenýr. Pštrosí vejce.
Dojíždíme až do Kapského a vizitýrujeme v něm. Nejdřív se nám daří najít místní pevnost. Jedna z mála staveb, která má nějakou historii. V Kapském je toho více jak v celé Africe. Zdejší kraj byl po prohlédnutí exponátů a poodkrytí historie, opravdu zajímavé a krví nasáklé místo. Řezalo se to tady pořád. Místní mezi místními. Místní s bělochy. Běloši s bělochy a v různých obměnách pořád dokola. (Poznámka: vůbec chceme sehnat nějakou knihu o Historii Afriky jako takové. Naše kusé informace nám připadají potom všem, co jsme viděli a zažili zcela nedostatečné.)
Poté navštěvujeme mořský svět. Je to pojato jako svět dvou oceánů a jsou zde ukázané tyto dva biotopy kolem JAR. Vrchol je nádrž o objemu 2 miliony litrů, kde se pasou třímetrový žraloci.
(poznámka: opravdu se mi píše už těžko. Večer je zima a tak se to střádá a potom to dohledáváme v paměti. Jak se nic neděje, tak nejsou ani opěrné body. Velryby nejsou.) Chceme pomalu dojet do kempu, kde jsme už byli. A hlavně si prohlídnout vyhlídkou cestu kolem pobřeží, kterou jsme zaplatili, ale byla tma a tak nic neviděli. Cestou máme v plánu ještě navštívit pověstnou restauraci, kde prodávají Fish and chips. Tu nám doporučil kamarád na guestu. Bohužel je jasné, že cesta bude zase za tmy a zase zaplatíme za nic, ale je to nejrychlejší cesta do kempu. K restauraci, kterou nacházíme opravdu rychle, dojíždíme už za deště a mlhy a hlavně tmy. „Co to je?“ Z nás vylítlo sotva vidíme rychlé občerstvení. Ale nakonec to bylo moc dobré. Tedy až na to, že jsme to zhltli, protože byla hrozná kosa. Vítr lomcoval se vším, a když vám ujíždí jídlo kvůli větru, nic moc.
Přijíždíme do kempu. Je úplně plnej. Hledáme díru kam zajet. Hrůza. Oba koukáme jak puci. Klidný kemp pulzuje v rytmech hlasité hudby. Nakonec se nám daří a jedno místečko nacházíme. Všude kolem nás jsou obytné domy na kolečkách. U jednoho jsme zahlídli i pračku a satelit. Přijdeme si jak někde u nějakého jezera v Německu.
Potom se děje moc fajn věc. Přichází pán od vedle a zve nás na kávu. Tomu se výjimečně vůbec nebráníme a jedeme. Je nám totiž zima. „Tak teď opravdu už jdeme na ty orgány.“ Vtipkujeme. Vítá nás pán a jeho paní. Pán pochází ze Zimbabwe, ale už 20 let žije v Jaru. Paní je Jaranka. Pánovi je přes 65. Jsou v důchodu. Pán dokonce teď čte naší historii a je u Husitů. Zajímavé. Moc hezky jsme si popovídali a odcházíme s takovým malým úsměvem na tváři. Milé. Nabízeli nám i ubytování, ale to jsme slušně odmítli.
(Poznámka: v kempu byl klub bydlikářů, kteří se jednou za měsíc někde sejdou.)
Potom dlouhá, teplá sprcha. Zase jdeme spát asi v 19.30.
(Poznámka: Já už chci postel!)

Den 29.4.2012

Ráno máme překvapivě vše suché. Vyfoukané. Snídaně klasika. Potom dojemné loučení se starouškama a hurá na další atrakci a tou je stolová hora nad Kapským městem. Konečně zažíváme cestu, kterou jedeme za světla. Myslíme si, že jsme největší sponzoři v téhle sezoně. Opět se stavujeme na Rybu s hranolkami, ale tentokrát si to vychutnáváme.
Stolová hora. Lanovka. Nejdříve nemůžeme zaparkovat. Zrovna všichni se dnes rozhodli jet nahoru. Sakra. Po hodině čekání ve frontě na lístky se dostáváme k okénku. V tu chvíli jdeme do vývrtky. Hlášení místního rozhlasu nám suše oznámilo, že nahoře je vítr a tak dneska zavírají. Co dodat? My jsme v pohodě, ale tak nějak ten konec není úplně ideální. Je zima, že už nechodíme jinak než v mikinách a kalhotách. Já spím už v moiře a Jégrovkách. Moiru na vršku těla už nesundávám. Jsme navlhlí.
Potom se rozhodujeme, že už zakotvíme v hotelu, Máme vše relativně suché. Nemůžeme riskovat zabalení vlhkých věcí do Klaudie. Asi by přijela hromádka rzi obalená jak hermelín v plísni.
Hotel nachází Ondra hezký a přátelský hotel kousek od centra. Dostane naší nálepku. Majitel nám dokonce propůjčil garáž pro Klaudii, aby se nestala poslední večer na cestě, cílem nějakých lapků.
(poznámka: opravdu hodně lidí nás upozorňuje na nebezpečnost v ulicích. Jak staroušci, tak majitel hotelu, tak náhodní kolemjdoucí. My to nepodceňujeme, ale máme dobrou průpravu z Kinshasy.)
Potom pivko ve stylových barech, ale taky za stylovou cenu a spát.
Postel je postel a po půl roce na karimatkách, které byly smradlavé, píchlé, zase smradlavé a nakonec moje boolovatá. Postel. Čistá a voňavá. Trochu se pereme o peřinu, ale ono to v noci nějak dopadne.
Napíšu zde další den. Je to důležitý den z hlediska Expedice Afrika 2011. Poté je to už trochu jiný příběh. Závěry, které si každý z toho všeho uděláme, musí uzrát, vykrystalizovat a ustálit se i pod tlakem okolí. Jestliže bude cestopis, myslím, že budou v něm.

DEN 30.4.2012

Trochu symbolický den pro celou expedici. Dnes máme odevzdat Klaudii do přístavu. Vše je zařízeno. Nesnídáme. Vyzvedáváme Klaudii v garáži. Vyrážíme na poslední kilometry po Africe. Pouštíme si naší oblíbenou hudbu a mlčíme. Klaudie si jen tak vrní.
Vše funguje. Po chvilce dojíždíme do přístavu. Benzín nám dochází 40 metrů od místa naložení. Prostě je Klaudie totálně na suchu. Bez jediné kapky. Už nemůže ujet. Máme z toho záchvat smíchu. Poslední metry symbolicky pomáháme my Klaudii. Po chvilce čekání přijíždí obluda s kontejnerem. Trochu nešetrně ho hází na zem. Doufáme, že to bylo jen pro tentokrát. Po chvilce na nás Klaudie už kouká z Kontejneru. Formality byly opravdu formality. Po dalších minutách je zajištěna na pozici. Poslední pohlazení. Dveře se zavírají a ve světlech se odráží poslední světlo, které míří zavírajícími se vraty dovnitř. Cvak, cvak. Koukáme na zavřený žlutý kontejner. Pečeť. Klaudie je v kontejneru.
Doufáme, že se nebude bát, že nebude blinkat na moři, že jí nebude smutno. Doufáme, že si odpočine. Zaslouží si absolutorium. Je to nejkrásnější a nejlepší auto co známe. Prostě se v ní snoubí krása křivek šedesátých let a síla, o které jsme doposud nikdo nevěděli. Sílu, kterou ta potvora ukazovala, jak šlo postupně do tuhého. „Jsi nejlepší Klaudie!“
Tento akt završuje pro nás atrakce a tím je povození se na korbě dodávky, která nás veze do města na úřad pro Karnet. Opravdu se bavíme. Celou dobu se smějeme, jak tady jezdí na korbách a teď jsme jako oni. Projíždíme městem a koukáme na kolemjedoucí auta. Je trochu zima, ale závětří za kabinou je v pohodě.
Potom dostáváme poslední razítko do karnetu. Klaudie oficiálně opustila JAR. Za cca 3-4 týdny bude snad doma.
Ne, že by se život expedice zastavil, ale vzhledem k tomu co nás čeká, zde skončíme deník. Nejsme kompletní a čeká nás už jenom cirkus v Dubaji.
Na vítání v Čechách se opravdu těšíme. Těšíme se domů. Těšíme se na naše lásky, mamky a taťky, sestřenky, kamarády i neznámé lidi, kteří nám psali a drželi palce.
Napadají nás různé slogany typu všude dobře, tak co doma, ale doma je doma.



 
 

 

 





Facebook

 
 

optimalizace PageRank.cz
Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy